(U)Zdravíme se - den 15.
22:29 Edit This 0 Comments »Noc byla zase všelijaká. Jaká? No ukašlaná a tak jsem se rozhodla být ženou činu a nahnat nás k paní doktorce Veronique Vlekové do Ženevy. Tatínek nám připravil bobříka orientace a nechal nás jet veřejnou dopravou, která se za posledních pár měsíců díky konstrukci nových tramvajových tratí tak změnila, že jsem měla pocit, že jsem v Budapešti, a ne ve mně tak známem městě švýcarském.
Před odjezdem se nám ztratila Sárinka, zato jsme v kuchyni našli jednu ploutvonožku. Moc si v pětiprstých ponožko-rukavičkách libovala.
Cestování bylo dobrodružné a zpestřené otázkou "Co žíkala ta paní?" pokaždé, když tramvajový automat ohlásil jméno další stanice.
Theo byl také vědomým cestovatelem a hlavička se mu kroutila ze strany na stranu jak o život. Ještě, že nemá hlavičku na šroubek. To bychom jí snadno někde vytratili.
Než jsme s velikou radostí prošli dveřmi ordinace, prožili jsme si orientační bojovou hru. Mohla by se jmenovat: "cítím se jak blbec, nevím kde jsem, nevím kam mám jít, přijdu pozdě a tak se ještě intenzivněji cítím jako blbec." Blbcovství mně naštěstí brzy přešlo, protože se u paní doktorky konalo neplánované nakupení pacientů, takže jsme ještě půl hodiny čekali.
Stihli jsme si prohlédnout pár knížek, počůrat místní záchod i nočník a také změřit malou pacientku. Za chvíli z ní bude metráček!
Za pozornost stojí i kšandy, které, coby nový doplněk garderoby, svádí k různým lumpačinám.
Škoda, že jsem tváří tvář paní doktorce, zapomněla na svoji blogerskou identitu a aparát nechala odpočívat v kabelce. Vyšetření proběhlo hladce a na konec Sári slušně uzavřela naši seanci větou: "Děkujeme Vám za návštěvu"...no, děkovat nemusela, protože poděkování paní doktorka Veronique dostane jako platbu na účet za vystavenou fakturu. A že se umí ocenit...ono to tu funguje tak, že lékařské služby se platí v plné výši a pojišťovna až zpětně proplatí 90% nákladů. Až tady vidím, kolik peněz proteče řekou zdravotnictví.
Po spinkání, které svoji délkou odpovídalo ustálenému rčení "dám si dvacet," jsme šli rozházet hračky do Šenajetky.
Děti zde nesedí kolem ohně, ale kolem už kdysi zmiňované plechové krabice se sušenkami. Sárinka se osvědčila jako spolehlivá distributorka a nabízela spoluhodovníkům další a další porce sušenek. Specializovala se na chlapečka po svojí pravici, kterému opakovaně podávala další sušenku i přes to, že se ho jeho maminka snažila od stolečku odlákat a vždy mu sušenku vzala z ruky a vrátila do centrálního skladu. Máme soucitnou dceru!
Po hraní přišlo na řadu studium - opět pro změnu v knihovně. Mám podezření, že zdejší knihy jsou napuštěné návykovou drogou, protože Sárinka si dávky čtení v knihovně nápadně zvyšuje a zkracují se intervaly. "Půjdeme do knihovny" je její první nápad na otázku, co budeme dělat.
Tady je tuli-tuli po cestě. Jsem pyšná, jak se mi podařilo zachytit Sárinčino kapucové chmýří volně přerůstající do babiččina porostu kšticového.
Radostný výkřik na závěr: Sárinka dnes usla po dlouhatanánské době bez kašle!
0 komentářů:
Okomentovat