Naše Samsára

Nějak nám to tu frčí a moj předsevzetí, napsat alespoň jedenkrát za 2-3 dny, jaksi vyprchalo. Ani nefotim, ani hlášky si nezapisuju...musim jít do sebe.
Děti chtěly otestovat český zdravotní systém a tak jsme včera navštívili dokonce dvě pediatričky. Jednu s Theem ráno, druhou se Sári odpoledne. Já jsem taky nějaká polorozložená, tak se kurýrujeme všichni 3.
Když jsme šli na tramvaj, Sári zavětřila zvláštní vůni a říkala, že to je jako kdyby někdo vařil jelena.
Nebo ježka, nebo veverku. Lidé v Praze mají zvláštní chutě, že požírají už i ježky...

Přišlo jaro a s ním i houpací odvaz. Theo si přišel na svůj způsob. Sárinka je houpací profesionálka, ale ještě se mi jí nepodařilo natočit (což bude asi tím, že jí k jejím kreacím bubnuju na africký buben a děláme cirkus).
Už jsme zase všichni pohromadě. Jediný člen nám v rodince schází a to je Pevné Zdraví. Zase to u nás kašle, občas tu a tam teplota a u mě škrábání v krku. Jarní sluníčko na nás!!

Brý večer či den. Jak je ten počítač v pracovně, do které mám z kuchyně přibližně 24 obyč kroků, tak se k němu hůře propracovávám a některé dny k němu ani nedojdu, protože po cestě zvednu 3 zvířátka, pofoukám 2 boule, uklidím kilo prádla a pak zapomenu, kam a proč jsem na cestě. A když už bych se k němu mohla dokulit večer, čeká tu na mě vytírání tisíců metrů čtverečních, deratizace Theova jídelního místa (NESNÁŠÍ bryndák...nenechá si ho nasadit a pokud nechá, nejí, dokud ho neodstranim. a pak MUSÍ se krmit sám - z toho vyplývá, jak to tu po každé baště vypadá).
Testovali jsme jeden šátek a podařilo se nám ulovit dvě pěkné fotky. Vkládám, ať vidíte, co nám z toho kluka roste. Co nám roste z té holčičky stojí taky za pokuk, ale to nemám zdokumentované.
Sárinka je momentálně v Bechyni u babičky na prázdninách. Je to zvláštní, mít na zřeteli jen jednu nekontrolovanou střelu...
Vzpomínám, jak Sári přiběhla k Theovi a uloupila mu z mističky pár křupek s vysvětlením, že "kamarádi se dělej." A ze stejného soudku má zkušenost i tatínek. Sári ho přesvědčovala, jak má dobrou vodu a ať určitě ochutná. "Je moc moc dobrá. Ochutnej. Alespoň jeden malej lok. Výborná, viď? Když jsi se napil ode mně, tak teď mi taky ty musíš dát ochutnat piva!"
Takže takhle...máme se dobře, přijímáme první návštěvy a pozorujeme, jak nám na zahradě raší kytičky ze země...je to krásný pocit vědět, že tyhle kvítka budou dělat svět krásnější jen pro naší rodinku.

S dětmi jsem načali druhý týden našeho Nového života. A moc se nám líbí. Mně až úplně opojně...
Pár střípků:
Sárinka říká bidetu dětské umyvadlo a je z něj nadšená. Theo taky, protože se k němu bleskově přichomejtne a v cuku letu pustí vodu na plné grády a tím ostříkne sebe i celou koupelnu. Než zavřu vodu, hodim na zem hadr a otočím se po něm, už totéž činí s pákovou bateriií ve vaně. Musíme vykoumat nějaké znemožňující zařízení. Čistit Sárince zuby, mít jednu nohu na bidetové baterii a cukavýma pohybama chránit vanu mně úplně nevyhovuje.
Theo se během dvou dnů naučil chodit po schodech dolů - bezpečně a pomalu. Jeden den sprdelkovával, jeden jako žabička lezl po 4 nožkami napřed a pak už to bral chůzí vzpřímenou čelní. Viděla jsem 2 polopády, ale max. přes 2 schody, takže mu důvěřuji. Schody jsou jeho největším kamarádem v tomto domě (až po vodovodních bateriích, ale ty jsou v červením pásmu "zakázáno"). Jde nahoru a před posledním schodem řekne "Nechci" a otočí se a jde zase dolů. Tam totéž zopakuje na druhém schodě.
Na mně dnes volal "Máma pocem," když nás se Sárinkou chtěl dostat po odpolední siestě z postele a sám už dobrou chvíli vartoval po schodech v obou směrech.
Krb ho taky baví. Do průduchu mezi sklem a kamenem cpe  dětská plastová ramínka. Hru jsem mu taktéž zkazila a umístila ramínka do nových dětských skříní (díky dědo Vašku za pomoc s montáží...jako napadlo by vás, že 2 Ikea skříně budou montovat 3 lidé s 2mi nezletilými pomocníky 4 hodiny? 4 hodiny!!! Vkuse
!)
A ještě jeden úspěch mu tu zaznamenám. Před poledním spánkem tu nosil Sárinčina tykadla - fialové chuchvalce na pružinkách, přidělaných na čelence. Pak někdo zvonil. Vyběhla jsem ven, nakoupila jsem pytel brambor přímo od zemědělců a když se vrátim, co nevidim. Fialový chuchvalec smutně ležel na zemi a kovová spirála pružinovatá přesně pasovala do otvoru televizní zástrčky. Theo byl pyšný, jak se mu podařilo televizní otvor pěkně využít. Škoda, že čelenka nemá obrazovku. Na tenhle vynález by se dalo zajisté něco chytnout.
A teď ze života Sárinky. Přímý přenos: "Dycky jsem si pžála mít vlastní zvíže a už ho mám. Sem tak šťastná. Já jsem si dycky pžála mít pavouka. Už mám vlastní zvíže." ...tenhle Oscarový projev se odehrál poté, co mi ze sklenice utekl pavouk, kterého jsem chtěla vyklepat z okna...Sári si ho přivlastnila a jala se mu připravovat postýlku. Na tu on nám prdí a někde si vesele opřádá naše vymalovaní zdi. Za tu radost ovšem bych ho vypustila znovu.
Největší atrakce je houpačka z padákoviny, umístěná ve volném prostoru. Sári se na ná naučila úplně akrobatické kousky - točí se vlerychle, naklání se, propadává, mění pozice nohou, dělá asymetrické figury a já...já jí k tomu bubnuju na africký buben. Říkáme tomu cirkus a trénujeme každý den. Jen Theo toho má občas dost a chodí mi říkat, že nechce bum buch.
Znáte písničku "moje milá dělá sýry a já do nich vrtám díry?" Sári si ji upravila a v konci přitvrdila - místo do nich zpívá "do ní." Když jsem ji na ti upozornila, odvětila mi, že každý tu písničku chápe jinak....já raději zůstanu u své ementálové verze. Horor storek tu je i tak dost!
Největčí stěrku mého života jsem dostala, když jsem Sárince vysvětlovala, že náš nový stůl z masivu je měkký (a tudíž by se do něj nemělo bouchat kovovými předměty...). "Maminko, co to žíkáš. Dyť je to jako plast. Je tvrdej. To co žíkáš už dávno vymželo." Na to mi došla slova.
Takže takhle...

Daniel chodí do nové práce a odnáší si tam můj notebook, takže jsem připojená jen sporadicky a nestíhám Samsárovat, ani zamykat. Mně zatím stačí, když oběhnu a zamknu naše troje vchodové dveře.