Naše Samsára

Včera jsme se Sári zkončili na pohotovosti, abychom byli vzápětí s jedním čípkem posláni domů - jupííí, to je posun - ve Fr si nás tam dvakrát ponechali! Celá akce s odjezdem i příjezdem trvala snad jenom hodinku. Sári se během dne lepšila a lepšila a když došlo na kontrolu u doktorky, tak ta mi skoro ani nechtěla věřit, že před půl dnem byla situace akutní. Že by na tom měly svůj podíl akupresurní body na otevření hrudníku, které jsem jí pravidelně mačkala??? Těžko říct.
Vrchol dne měl rudou barvu. Obě, značně rozespalé děti, se popraly o sušenku ve tvaru geparda a Theo to odnes krvavou 1,5 cm rozšklebenou dírou na čele. Nebylo to úmyslné, ale vypadalo to nevábně. Zakrvacené dítě snad nikdy nevypadá vábně.
Následnou půl hodinu bych prosila vymazat. Klepaly se mi ruce, Sári byla mimo, já taky, Theo v pohodě...Podařilo se mi ránu vydesinfikovat a pevně zamašličkovat. Snad mu to pěkně sroste. Pár stehů by se tam vešlo, ale nedokázala jsem si představit, jak bych s dvěma super utahanýma děťátkama cestovala hromadnou dopravou na chirurgii. Při nejhorším bude mít mladý pán sexy jizvu a bude vyprávět zábavnou historku, jak od drahé sestřičky dostal po hlavě magnetickou tabulkou (ta už je v koši...zrovna dneska jsem na ní koukala a zasouvala jsem ji hlouběji do šuplíku, protože se mi nezdála úplně bezpečná. Jó, kdybych tu intuici bývala poslechla a ....).
Celý zbytek odpoledne byl rozpačitý - v Sári pracoval pocit viny a tak mi dalo dost práce ji zapojit do hry. Když už se pak chytla, byla úplně mazlíkovatá. Dokonce mi pomohla uklidit pokoj před koupáním a SAMA sklidila celý pytel lega. Potulily jsme se, poblbly a doufám, že v těchto zkušenostech již máme odškrtnuto.
Jinak oddudlíkování nese mírně nahořklé ovoce. Theo přišel o svůj systém odpoledního ududlaného usínání, čímž spát po O odmítá, vylejzá z postýlky, budí Sárinku a pak jí krade sušenky. Že je ještě malej na to, aby přes den nespal? Jo jo, je..a zase začně, uklidňuju sama sebe.

Včera jsem byla na semináři o bodech zdraví a tam jsem dostala poslední kapku a zdravě se na ten kus silikonu naštvala. Když jsem se vrátila domů, bylo mi jasné, že já Theovi do pusy dudlík už nedám. A nedala jsem. Na noc ho dostal od tatínka, ale celý dnešní den byl bez něj...a večer s pusinkou vyplněnou jen jazýčkem usnul. Už bylo na čase. Jsem na něj pyšná. Před usnutím jen párkrát mlasknul, což bylo jeho znamení, že chce dudat, ale pak to zabalil a odebral se do říše snů bez protestu.
Jinak máme skoro každý den nějakou návštěvu a žijeme akčním životem, který nám chyběl ve Francii. Když jsem u toho, při čekání na tramvaj vedle mně seděla jedna francouzska a já jsem hnedle využila příležitosti jí nabídnout papírový kapesník, když ten poslední s mrmláním odevzdala svému manželovi. Tak jsme si začaly povídat a já se při té francouzské konverzaci málem rozplynula blahem....až jsem si skoro nechala ujet dlouho očekávanou tramvaj.
Sárinka byla na zápisu ve školce. Ne v jen tak obyčejné školce, ale ve školce pro skřítky, kam si s nimi mohou chodit hrát i děti. Nechtěla odtamtud odejít...výsledek se dozvíme až začátkem května, tak věřím, že budeme vybráni.
Výběr moudrostí: Theovy odzbrojující věty - "Táta, dáty, vidíš?" Neboli upozornění, že stále nemáme přidělaná všechna světla a ze stěn trčí elektrické dráty. Táta vidí, ale zatím s tím nic nedělá.
"Máma učít tady." Připomenutí, kde máme na zemi flek a co s ním. Utírám poctivě a hbitě.
Sári: "Ten pavouk existuje, protože kdyby neexistoval, tak by tu neměl pavučinu."