Naše Samsára

A ještě naše PéEfko. Co k tomu říct....nic. Tak jen tak...

Sárinka a její trojka štěstí - Ňuňuf, Džok a Tatínek. Jeho náruč okupoval Theo a tak se Sári přitulila k volnému konci tatínkovu.
Ze zápisků z dětství: "Kdybych byla brouk, tak bych žrala sedmikrásky."

Děda Láďa s Lenkou za námi dojeli z Liberce. Sári měla svoji stydící párminutovku, trošku se podárečkovalo a pak jsme si jeli pohrát do výstavní síně Mánes na výstavu Play...
 ...o které se píše: "do hry vtahuje děti, dospívající, dospělé, seniory, školní třídy… zkrátka všechny návštěvníky. PLAY totiž staví na imaginaci, fantazii a tvořivosti, kdy dotýkat se exponátů, vstupovat do nich, dotvářet je a hrát si s nimi je nejen dovoleno, ale přímo vyžadováno." Popisek nekecá. Je to zážitek. Ne na hodinku, kterou jsme na hru měli my, ale na celý den...
Děti se nejprve oťukávaly a pak jsme je nemohli odtáhnout domů.
 Láďa s Lenkou, jak je neznáte :o)
A na konec jedna vzpomínková Vánoční skupinovka. Zleva doprava: vášnivá a ňuchňací teta Jana co Sári uzmula růžovou krásu z vlasů, paní kolegyně, která chce být strojvůdcem, aby mohla řídit vlaky, autobusy a auta (to jest její plán k dnešnímu dni. Podezírám ji, že nechce řídit stroje, anóbrž lidské zdroje), strýček Leoš našimi dětmi obletován, otlapkávána a oblézán, pak ehm, dále pan kolega, práve byvší vytahnut z pelíšku, Áďa, bratranec to milovaný a babička Haňa, co se musela překonat na 3x maximum, aby se nechala vyfotit.

Sári zdobila stromeček a Theo odzdoboval. Obzvláště plechové rolničky ho na větvičkách popuzují  a neúnavně je sundává a roznáší po bytě.
 Rodinná idila ve faradajově kleci - zeptejte se svého fyzika, co to znamená.
 Mně, líbí líbí líbí moc.

Sárince bylo zase o fous lépe a i počasí se vyhouplo nad nulu, tak jsme jeli pozdravit zvířátka. Viděli jsme zubry, medvěda, jaky, ovce, kozy, lvíčata...na všechny Theo nadšeně a zapáleně štěkal. Prostě jsou Haf a hotovo.
Theo se mi včera s babiččinou nápovědou prvně omluvil. Migl mě do obličeje šipkou se suchým zipem na trefování terče. Můj ciferník na to zareagoval podrážděním. Nejdřív mi řekl "potim" (i já jsem byla trošku přizpocená) a pak "pomiň." Pominula jsem okamžitě.

DJka Sarah Kej stále pokračuje ve své nové performanci. Break dancového tanečníka Thea bohužel zradily nožky a místo pérovací choreografie vzal za vděk maminčinou náručí.
Sárinka je trošku lepší!! A já jsem dnes odcestovala do Tábora za jednou moudrou ženou a přinesla jsem si celý seznam přírodních produktů, jak Sárince podpořit tělíčko. Cítila jsem, že je to potřeba...a zdá se mi, že tohle by mohla být trefa!

"Sárinko, teď je čas na spinkání."
"Nééé, já nechci."
"Máš unavená očíčka. Tělíčko si potřebuje odpočinout."
"Ale to neni fér."
"A proč to neni fér?"
"To se neptej, proč to neni fér." ...a neusnula. Ač by bývala byla opravdu potřebovala nechat svět na chvilku bez její kontroly.

Dnes se chtěl nechat ozdobit zářící girlandou i Džok. Čekám, že zítra na mně bude s touto prosbou házet psí oči i Čičina.
Sári pózuje...kung fu live a neohroženě.
Pravda dne: prosila jsem babičky, ať omezí plastové dárky, ale občas jim to (i mně) ujede. "Maminko, Haňa i Erni mi furt kupujou ty plastový hračky, i když jsi jim to zakázala. Ony tě neposlouchaj. Tak, jako já a Theo."

Tři košťata na čtyři lidi je prostě málo. Navíc, když dva zametači jsou nesmlouvaví a nepustí nástroj ani na moment z ruky.
 Vzkaz pro tatínka: Máme zářivé děti.
Sárinčina hláška dne: "Já se o Theonka starám jako velká sestřička a máma s tátou zmírňuje plak." "Plak? Co tím myslíš?" ... po několika minutách jsem se dovtípila, co tím bylo myšleno. Já s tátou Theonka tišíme, když pláče.
Theův zásek. Bábinka (prababička) se ho snažila nalákat na hračku. Stavěla z kostiček věž. Osvětlila jsem ji, že Thea hračky takřka nezajímají. Bábinka ho lákala dál. On se na její věž podíval, suše řekl "nech-ci" a šel zkoumat dveře od komody.

Zamýšlené předvánoční překvapení mé maminky se profláklo a tak se přiznám i tady. Vydala jsem knihu.
Pro zvědavé a zatím neinformované více info zde: http://www.vedomematerstvi.cz/news/kniha-kapka-nebe/

80 % naší rodinky už je pospolu. Po zasněžených kolejích jsme se s Theem doklouzali do Tábora, kde si nás holčičí četa SáEr vyzvedla.

Opadla ze mně blogovací nálada. Tyto dny jsou docela náročné. Stále přesně nevíme, jak to s naší budoucností vypadá. Informace se střídaj jedna za druhou...
Theo měl dnes totál NECH-CI den. Nedal se obměkčit takřka ničím a "nechťoval" od rána do večera.

Zítra odletíme...a tady se nic nezmění. Viděla jsem pár zamlžených pohledů při loučení, rozdala jsem pár pozorností a další pokračování našich životů už se bude psát v Čechách. Nemůžu říct, že se těšim. Jdeme do velké nejistoty...
Ilono, Péťo, Zuzko (v abecedním řazení), kvůli Vám se mi odsud nechce. A taky kvůli těm Vašim dětičkám. Takovou dobu jsem tu toužila po tlupě s dětma a takhle před koncem....
Vezu si s sebou kus hlíny od "našeho" Menhiru a tak budeme mít tuto úžasnou krajinu i na naší budoucí zahrádce.
Mont Blanc se s námi pěkně rozloučil a taky mi tou narůžovělou podívanou zahrál na city. Viděla jsem ho tisíckrát..ale je dnes naposledy.
Nebe nám přichystalo krásné znamení a tak snad bude naše cesta domů šťastná.
Aurevoir France!

První ponošení v novém nosítku Panda Baby Carrier a poslední výlet do Valtoráčka za nákupama. Vyhlašuji ho za superúspěšný. Theo se na mých zádech prospinkal. Dnes vlastně dvakrát - i dopoledne po cestě k paní doktorce. A vánoční trhy pomohly Ježíškovy s jeho sváteční prací. Už pro naší rodinku nemusí tolik dárečků vyrábět.
Balení postupuje. Pomalu, ale jistě. Theo narůstající počet krabic a snižující se počet zajímavých podnětů nese výborně. Jako kdyby to tak znal od malička.
Jdu spát. Zítřek (vlastně už dnešek) je poslední celý den tady.

Teda, snažíme se o to. Já se snažím mít v krabicích systém a Theovým cílem je mi přichystávat překvapení - třeba v podobě flašky od mlíčka mezi svetrama atd. Pomáhá mi také tím, že věci uklízí na své místo. Neboli je vytahuje z krabic a vrací do poliček....s ním je to balení takové pestré...a nekonečné.
Nechala jsem tedy krabice být a užili jsme si pěkný den. Zašli jsme na ovocný salát do Pamplmusu a Theo se tam choval jako doma. Chňapnul houpacího koně a odtáhnul si ho na naše místečko uplně vzadu u gauče.
Teď jsem nabalila 4 velké krabice a na bytě to není ani trošku znát - vyjma toho, že je nemám kam dát, protože náš horolezec je s oblibou používá jako žebříky.

U nás doma je teď tak ticho. Divně ticho. Nikdo se mně na nic pořád neptá, nechce, abych byla koťátko a nechala se krmit, nikdo neprosazuje organizační změny...
Theo si tu tak chodí, poklidně si hraje. Píchá mi prstíkem do oka a říká "oko," pak mi ukazováčkem pošimrá nosní mandle a říká "nosss," a stejně pokračuje i s pusou a uchem. Nakonec udělá "maá maá" (malá malá) a jde najít místo, kde se dá vylézt někam nahoru a nejlépe i něco čmajznout, sníst či rozlít, aby mohl prohlásit, že je to "moký" (mokrý) ...
Vzpomínka na včerejší den - ještě před akcí "ruka co umí zázraky."

Ano, správně, do NE MO CNI CE.
Na "recepci" dostala Sárinka sirup proti bolesti, protože při jakémkoliv letmém dotyku ručky dost vyváděla. A pak taky vyfasovala takovou plastovo kovovou dlahu. Vařečku už mám tedy zase na míchání zeleniny.
Když šel kolem onen bratr a Sári na něj tou "bolavou" rukou pomalu kynula, jako Lady Di, zastavil se a otevřel v úžasu pusu dokořán.
Další půl hodiny jsme čekaly na vásledky z rentgenu a na potvrzení od paní doktorky, že má Sári ručičku naprosto v pořádku....jó, zázrak. Stál nás 4 hodiny času a cca 300 franků, ale díky za něj.
Věřím, že Sári má nemocniční "třikrát a dost" naplněno a že zítra...ZÍTRA, kdy se stěhuje natrvalo do Čech, začne novou epizodu....