Naše Samsára

Sárinka si mě tu vymalovala. I s miminkem v bříšku - na srdci. Žádné se v dohledné době neplánuje (nebo to si alespoň myslím já), ale ona už se dopředu těší. Občas mě nabádá, abych jí povyla sourozence třeba příští týden. Tedy ne hned. Tak to asi neklapne, ale jsem ráda, že prokazuje dostatek trpělivosti a je si ochotná na dalšího pokusného králíčka pro své hrací-mučící kousky počkat.
Theo celé dopoledne nosil tatínkovy lezačky a vehementně a neohrabaně tak bořil vše, co si Sárinka postavila na tatami. Theo je teď v období odhalování identity své matky. Jde na to zprvu vylučovací metodou. Již dvakrát se na mě zkoumavě zadíval a prohlásil: "Nejseš..auto." Nejsem, nemám stěrače a místo troubení občas křičím. Ohledně mé karosérie zase vyzkoumal že "nemáš fousy. Chupy máš," a sledoval mi pár dní neopěčovávaná lýtka. I zde mu dávám za pravdu.
Byli jsme na Kašpárkohraní, kde bylo vyvrcholením večera vystoupení babypunkové skupiny Kašpárek v rohlíku. Byl to docela nářez a tak jsme si mysleli, že děti to nebudou chtít sledovat. Na pódiu skákali muzikanti v bláznivých čepicích a když jsme se chtěli po pár kusech písní vydat k autu, Theo, sedící mi za krkem, mi násilím otočil hlavu směrem k pódiu a řekl: "ještě baví." Sári se přidala a tak jsme ještě vydrželi. Dobře tomu tak. Zjistili jsme z textu jednoho hitu, že Barbie už má uvařené plastové špagety.
Děti si na akci udělaly svoje opravdické placky na špendlíku. Sári nakreslilá báječného undergroundového anděla a Theo má zase na placce velký třesk. Občas si je od nich půjčuju a pyšně je nosím...ony mi totiž sluší. Sárince zase slušel čumáček kočičí, který si při konzertě otírala do jednorožce.

Zdarví není stále stoprocentní a tak si nás opět po celý den užívala naše zahrada. Nosnice jednorožčí a nosník krysí si hledali dírku, kde by se zašili. Zakotvili pod sušákem s prádlem (podprahový vzkaz: nová pračka pere), následně ho 2x strhli na zem. Prádlo se ušpinilo. Már reklamovat pračku? Pak k úkrytu přikotvili další modul ve formě stanu a všudypříromné krabice po stěhování. Tak se jim tam líbilo, že nechtěli ani na oběd. Kreativní konstruktéři.
Na magnólii nám vyrostly takové zvláštní útvary. Sári ví, co jsou zač. Je to prý pupenovník a vyrostou z něho další magnólie. Tak to si minimálně jeden pupenovník odvezeme, až se budeme stěhovat jednou do svého.
 Takhle si nacvičily spolupráci v jednom prolejzacím hradě. Byl pro děti od 3. let a Theo chtěl mocí mermo se Sárinkou. Leckde nedosáhl a tak mu sestřička posloužila jako stupínek. Když ani tak nezvládl přelézt do vyššího patra, vylezla jako první a vytáhla ho k sobě za hlavu. Dolů ho zase stahovala za plínu, protože visící nožky nenahmataly podlahu. Dnes se jim to hodilo a předvedly babičce Haňe, že i takovej dvouleťák může umýt tabuli i v tom nejhornějším rohu.
 Babička - prababička nám poslala rajskou s knedlíkem. Tohle jsem u Thea ještě nikdy nepozorovala. Spontánně začal mističku vylizovat, až leštit...
 Babi, vařit opravdu umíš. Asi to bude chtít někdy repete. Mně se takové nadšení za dva roky jeho života (krom kojení, na to se taky lačně vrhal), baštou v misce vykouzlit nepodařilo.

To koukáte, jak zase píšu co? Já taky...to je tak, když je tatínek za oceánem a nemá každodenní přísun novinek. Tak mu takhle posílám aspoň malý blogový kousaneček dnešního dne. Chutnal po ořechách.
První křížová výprava za nabušenýma skořápkama se odehrála už dopoledne, kdy jsme paběrkovali na ulici, kde leckde lecjaký ořešák vystrkuje přes plot kudrny a po dílech shazuje svoje dary. Odpoledne jsem se vydali k našemu mystickému kompostu, kolem kterého se také objevují oříšky. Já jsem byla hlavní picalka. Koukněte sami.
Theo si to přebral tak, že do čehokoliv se bouchne klackem, upustí ořech. Snažil se ho vymlátit i z naší okrasné tůje. Pak to komentoval, že picnul, ale nepodažilo. S klacekm k sobě přirostli a Theo ho nechtěl při návratu do interiéru odložit.
Máme novou pračku! Tak nabušenou, že bude možná i sama vařit. Její montáž děti hodně bavila. Přinesly si svoje papírové kufříky, do kterých jsem jim naházela po pár šroubovácích a důležitě postávaly kolem pána vykonavače (montér to není, pračkovač taky ne...jak ho nazvat?). Theo předváděl svoje zaujetí tázací větou "co to je?," kterou opakoval nehledě na fakt, že jsem mu již několikrát na tento dotaz odpověděla. Asi čekal, že promluví někdo povolanější a k popisu bubnu přidá i vzorec na výpočet rychlosti otáček. Sárinka ho, sedíc na kufru s opravdickým nářadím, objímala a říkala mu "ty stará rachotino." Theovi to nevadilo. Kupodivu. Já bych se asi ozvala.
A já jsem dnes asi o 250 žlučových kamenů lehčí. Některé byly velké i přes půl centimetru. Chtěla jsem je vyfotit, ale pak jsem si říkala, že to by byl možná trošku humusíček...koho to zajímá, ať si počte tuna: http://www.zdravi-az.cz/Dalsi_druhy_ocisty00.php

Děti nám v noci jaksi prochládají. Peřinku používají na přikrytí jen zespodu - zmuchlají si ji pod sebe. Dnes mě napadlo, že jim upravím kojenecké spací pytle. Udělala jsem jim průřezy na nohy, předvedla působivou reklamní kampaň na spaní v pytli a bylo. "Já chci být taky v pytli," ozývalo se pokojíčkem. "Oba budete v pytli," uklidňovala jsem je. A jak jsem řekla, tak se stalo. Myslela jsem si, že Theo v tomto modelu nezvládne vylézání z postýlky, ale dokázal mi, že ho zúžený rozchod nohou nikterak neomezuje.
Sári v noci na dnešek zase jednou zvracela, ale to bylo asi z přejedení, protože konečně dostala chuť k jídlu a navečeřela se do plno-syta. Při jídle Theo ihned reklamuje, když se ušpiní a potřebuje utřít. Před pár dny přišel na chyták. Prstíky od bramborové kaše si utírá o moje předloktí. Sedím totiž v dosahu a kapesníček není vždy hned po ruce. Když jsem mu hubovala, co to dělá a proč se do mně utírá, bezelstně se na mě podíval s vysvětlením "masáž?" Kdyby k tomu používal med či čokoládu, tak neřeknu. To dnes docela frčí, ale masáž dušenou zeleninou s kaší mi přijde už překombinovaná. Nehledě na to, že o nějakých hnětoucích pohybech nemůže být ani řeč. Slovo závěrem, povýšila (ponížila) jsem na utěrku.
Sárinka zase ráda ujízdá z mých zel-ovocných specialit. K snídani si dělám ovocné saláty s datlemi a kokosem. Sárinka chtěla vzorek do své mističky a upřesňovala: "já to nechci mít s datlem. Dej mi to bez datlu." Jó, holt i vegetariáni se občas seknou...
Víte, jak se jmenuje žena od náčelníka? Sári si na jednu takovou hrála a prohlašovala se býti náčelenkou...když o tom tak přemýšlím, zdá se mi tento tvar logičtější, než ten oficiálně uznávaný. A v zimě by z náčelenky mohla být kulišárna (komu to neseplo, tak přidávám vysvětlení: od kulicha na hlavě ).

No jo. Víc než půlka za námi. Daniel oslavil na začátku dvaatřicetiny a Sári dva dny předtím šla poprvé do skřítkovské školky. Já jsem tam s ní strávila dvě dopoledne. Ale nemyslete si, že jsem si tam byla hrát. Měla jsem vlastní práci. Vyšívala jsem značky na ručníčky. Chudáci děti. Snad si to svoje poznají. Sárinka vyfasovala deštníček, což se ve třídě Sluníček může hodit i jako slunečník, že jo...
Sári chodí do školky ráda. A zrovna tak ráda si tu a tam nechá ode mně nadělit dovolenou. Přijímá ji pokorně a ani nechce zvýšené diety. Teď se také dovolenkuje. Rozhodla se otestovat mojí nervovou soustavu astmatickým záchvatem spojeným se střevní virózou. Už je kulminační bod za námi, zotavujeme se. S vděkem sleduji, jak to co do ní padá z ní již zpátky stejným otvorem nevystříkává a jak nabírá sílu. Těší mě to i z toho důvodu, že jsem...a teď cituji zprávu, kterou jsem zaslala Danielovi na služební cestu do JůEsEj: "Tož urvala jsem vrata od pračky." Vůbec to s ním nehlo a ani se neptal, jak to. Tudíž jsme teď odkázáni na valchu a recyklaci špinavých oblečků způsobem "naruby" či "zadekvepředu."
Jo a ještě jedna bonusová informace. Sárinka je o jeden zub kratší. Nad horní dvojkou se jí udělal váček a tak zoubek musel ven. Trhání jsme zvládli, následnou léčbu zmrzlinou děti přetrpěly (soucitný Theo se chtěl také léčit...) a teď má Sári v puse prima přihrádku, do které si strká brčko, jazyk, prst a dlaší nepředvídatelné artefakty.
 Při každodenním pozorování jsem došla k závěru, že děti, více než jídlo, potřebují každodenní přísun vitamínů bunkrových. Neboli skovávačky je povznášejí na těle i na duchu. Do koše s prádlem se teď nevlezou, ale z kuchyně se pomalu a jistě stává partyzánská zóna, kdy tajné pozorovatelny se zavírajícímise dveřmi na fotobuňku (poháněnou šňůrkou, která je navlečená na úchytky dvířek) zabírají již 5 skříněk. Ještě, že nemám tolik kastrolů, a mám kam uložit děti. Ufff. Až přijdete na návštěvu, bude vám také jedna skříňková pevnost přidělena. Já musím demonstrovat několikrát týdně, do kterých bunkrů se nevejdu a kam jsem schopná se při maximálním výdechu a po spolknutí minimalizující tablety vejít.