Copines - den 187.

23:42 Edit This 0 Comments »
Copines znamená kamarádky. Estelle a Sari se radovaly ze setkání na hřišti. Prvně jmenovaná řídila svojí mateřštinou druze jmenovanou a tak jsem občas musela přiskočit s vysvětlením. Hra spočívala v tom, že jedna holčička seděla na klouzačce, kopala do ní nohama, a ta druhá, schovaná v domečku, měla křičet AU AU. Jenže Sári nekřičela. Když jsem se jí doma ptala, proč nechtěla hrát s Estelle tuhle hru, tak mi odpověděla "Víš, já na to nejsem zvyklá." ...tak teď nevím, jestli není zvyklá na to, že by taky někdy mohl někdo řídit jí, nebo není zvyklá na auchání pod oklepávajícíse klouzačkou.
Estellin táta, Stefan, mě mezitím naučil pískat na čepičku od žaludu. Bylo to jejich rodinné dědictví a teď už ho znám i já. Kdyby někdo po tomto know how toužil, za úplatu můžu posloužit.
 
My dva s Theem - jak je vidět v dobré náladě a pěkných tvarů.
Odpoledne se kámošky sešly na zahradě a pokračovala Sárinčina drezůra. Vypozorovala jsem, že Sárinka používá jako komunikační prvek souhlasné OUI, i když neví, na co odpovídá a ono jí to funguje. Ve čtvrtek to otestuje v kolektivu školkovém. Bojim a těšim zároveň.
Další výrok, který používá bravuně a s velikým emocionálním nábojem je "C´est moi" - ve volném překladu "teď já," u toho jí obsah slov přesně souhlasí se záměrem. Své já a svůj vliv na svět buduje z pevných základů.

Na zabití - den 186.

22:42 Edit This 1 Comment »
Silné slovo, sedící na slilné prožitky. Dneska se nám nějak nedařilo. Venku fučelo a madmazel Sarah neměla do čeho píchnout a tak popichovala brášku. V podstatě nonstop. Ručním vysavačem mu luxovala vlasy, nandavala mu kapucu, což ho značně rozčilovalo, lomcovaně ho objímala, zvedala za hlavu...nebudu tu vypisovat všechno, ale stálo to za to. A Theo ve své dobrotě občas jen zakňučel a jak jí viděl, obracel směr a šel jinam. Moudrý chlapec.
Když jsem jí říkala, že už jsem opravdu naštvaná, tak se mi podívala do očí a terapeutickým hlasem pronesla "Ale maminko, uklidni se. Někdy zlobim a někdy jsem hodná." Zabralo to a rozesmála mě...
Chvíle klidu nastala, když si Sárinka nechala do Erga nandat plyšáky a byla jejich maminkou - držela se své role a nezáškodničila.
Polední spaní se nekonalo a tak se nálada se záporným znaménkem ztupňovala. Jít ven bylo nutností v zájmu zachování zdraví dětí a mé psychické stability.
Theo coby dveřník - jeho obvyklá hra všude, kde objeví panty. (samozřejmě né ty čelistní). Když mu něco dávám, říká "dík" nebo "dekuju" (nekecám) a když se mu nabízené nelíbí, říká "neci."
Domluvily jsme se se Sári, že se dobře vyspíme a zítřek bude pohodový den. Za pokus to stojí.

Menhir - den 185.

0:43 Edit This 0 Comments »
Na trhu. Polocelozrnný chléb od tohoto stánku je prudce návykovej a neskonale dobrej. Dnes naštěstí nebyl a tak jsme si bitku o utrhávání kusů voňavého chleba odpustili. Zato jsme narazili na muškátové hroznové víno od místního biopěstitele a teda přátelé...to se nedá popsat. Daniel měl co dělat, aby stihl plnit naše 3 otevřené pusy (hlavně Theo se hlasite ozýval, když měl sladkou kuličku právě spolknutou)..až jsme se museli přes půl tržiště vrátit a koupit ještě jedno kilo.
Výtuh byl po obědě dokonalý. Theo už se potácel a tak usnul takřka v momentě položení do postýlky. Proč se potácel? Já to teda prásknu. Protože se v noci budí po 50 minutách, stoupá si a chce víteco. K ránu už chce být připojený nonstop a vstává v 6 hodin. Hodinu ho ještě zvládám udržet v polospánku-plnososu a pak už je jako ráno a mám svěží vyskočit a jít si hrát. Mladý pán si zadělává na průšvih, páč silně zvažuju utnutí kohoutku. Já vim, zuby mu rostou, ale takhle to moc dlouho táhnout nemůžu...a to nás čeká ještě 10 kousků k prořezání.
Odpoledne jsme zrealizovali dobrodružnou výpravy na Mont Mussy - spojenou s výstupem na mystickou louku. Kdysi jsem se tam nechávala fotit se Sárinkou - ještě balení 2 v 1 a mám to místo moc ráda. Pomohlo mi se zbavit dávného kalu.
Sári celou cestu lesem vyjuchávala "Podívej, co jsem našla" ... strom, houbu, houbu, strom, kládu, "obrovskej uříznutej paroh" (pařez ukazovala)
Theo chtěl lesní divy obdivovat z vlastních nožek, ale to bychom na místo určení stěží došli. Byl přivázán  na tátových zádech a chvíle mručení jsme překonávali díky sušenkám, které radostně házel na zem.
Po cestě je pár atrakcí pro sportovce. Jediná sportovkyně ochotná trošku utužit svaly prohlásila "já tréninkuju, abych vyskočila vysko, jako ty stromy." Třeba ji v budoucnosti napadne si k tomu vzít atletickou tyč.
Sári si dala za cíl najít píchavku. Podařilo se a měla z ní kouzelnickou hůlku.
Pak jsme potřebovali přidat do kroku a tak i moje záda byla osedlána. Byla to celkem fuška. Trošku jsem si do kopečka zafuněla a na konci mi Sári za mé usilí okořeněné jejími 15 kg poděkovala. "Maminko děkuju, že jsi mě sem donesla." S radostí a zkráceným dechem.
Na planině nás čekal úžasný výhled na jezero a Ženevu
A taky "můj" menhir. Tuhle fotku Dani střelil od boku...a trefil se pěkně. Zrovna nám menhir dává sílu...a že je to opravdu cítit.
U menhiru jsme si nahrabali trošku hlíny, kterou si vezmeme do našeho nového domova.
Theo po cestě dolů usnul na zádech. Neprobudil se při přendavání do auta, ani do postýlky...spal v čepičce, lesním oblečku, krásně zmožen. Uvidíme, jaká bude noc. Jestli lepší, budeme jezdit k menhiru častěji.

Rvačka o volant - den184.

22:57 Edit This 0 Comments »
Dopolední projížďka na Pukalíně a obcházka kašny byla malým pozvednutím sešeřelého dne.
Sári se k zde vyblejsknutému outfitu vybavila baletní tylovou sukénkou, ale ta bylo v rozporu se zadním kolem odrážedla. Tak jsem ji měla s sebou v kabelce a Sári je ozdobená alespoň mým perličkovým náhrdelníkem. I při sportu se dá honit paráda.
O opravdické vzrůšo se postaral tatínek se svým volantem. Už jeho instalace byla adrenalinovým zážitkem díky čtyřem pacičkám, které zručně pomáhaly. Čóro móro nastalo, když se na obrazovce objevil terénní závoďák a začalo se jezdit. Sári byla na řadě první. Theo se chopil řadící páky a to vyvolalo několik potyček. Theo knučel a vyhrožoval, že chce být u volantu a když jízda Sári omrzela (mimochodem jela jen asi o fous líp, než bych jela já) a Theo se dostal do sedla, začala předvádět cirkus ona, že ještě chce řídít. Tak alespoň bráškovi strhávala volant na stranu. Tatínek je poučen a tuhle "hračku" už asi jen tak nevytáhne.
V podvečer jsme zase louskali oříšky a Theo se přidal k roztloukačům skořápek s vlastním kamenem. Jen ten ořech mu stále někam utíkal. A Sári nám tu vybrala baráček, který prý budeme mít v Čechách a upřímně se radovala, že už máme vyřešeno. Jako brala bych ho, jen mě zajímá, jak to ta naše kouzelnice zařídí. A ještě přidala bonus - tatínek prý bude mít autobus a já růžové auto. Už abych začala trénovat jízdu.

Pod deštníkem - den 183.

22:31 Edit This 0 Comments »
Pošťáka bych bývala ráda poslala do Háje, ale asi bych ani nevěděla, jak se to správně po Francouzsku dělá, tak jsem zásilku převzala. Měl štěstí, že to jeho půlminutové zvonění pracně asi-hodinu-uspávaného Thea nevzbudilo. Prosimvás, jestli zvoníte u někoho, kdo má děti, tak prosím decentně. Takové krátké CRRR úplně stačí.
Sári z nové autosedačky nejásala, zato ocenila její kartónový obal. "Maminko hledej mě" jsme hráli snad půl hodiny. Vůbec jí nevadilo, že jsem se s ní během hledání (orálního - vleže na futonu) radila, kam se mám ještě kouknout a koho se zeptat na její lokalizaci. Našla jsem jí pokaždé, žejo. A vo to tu šlo...
Pršelo, přestalo, vypravili jsme se ven a mezitím začalo....nevadilo, holinky a deštník nám zachránili unuděné odpoledne.
Theo dnes objevil, co to znamená gurmánské potěšení z dokonalé chuti, podmanivé konzistence a symfonie vůní - poprvé ochutnal KEČUP a byla to láska na první oblíznutí. Bio kečup slazený rýžovým sirupem má něco do sebe. Theo by ho do sebe totiž klopil po panácích. Prstíčkama šmejdil na talířku, olizoval, sofistikovaně v něm namáčel pečené brambůrky a zase olizoval. Komentoval to stručně "Mňam mňam." Ono to s ním u stolu totiž není lehké - prstíkem ukazuje a vyřvává "Ňa!" ..tu na tátův talíř, tu na můj, tu na Sárinčin. Jen ze svého mu nejede. Kečup toto pravidlo prolomil...Ráno mu s ním poleju kašičku :)
Teď se musím opravit...on by Theo ze svého talíře jedl, jen vyžaduje, že bude lžičku držet sám a nikdo mu nesmí pomáhat...takže ono to o najezení zatím s tímto přístupem moc není..ale vypracuje se panáček. Nasazení má obrovské.
Sári mu dnes nedopřála ochutnávku ze svého talířku, protože "Ty jsi ještě malý muž. Ty nemůžeš Tempeh."
Dnes byla dobrá úroda Sárinčinách vejšplechtů. Např. "Maminko zpívej "Už přijíždí poslední kombajn.""
Pak mi taky vyprávěla, že jí Lunakaia (holčička, kterou potkala 3x na hřišti) vždycky ochrání. "Protože jsou divný lidi. Takový černý, že jsou jako fanďáci." Ptala jsem se, co je na nich špatného. "Žonglujou a míčkujou. Hodně žonglujou a hodně míčkujou." ...pochopila jsem, že je to špatně, ale proč??? Každopádně dík Lunakaie, že Sári před fanďákama ochrání.

Luskáme - den 182.

23:56 Edit This 3 Comments »
Tenhle pán stál za zvěčnění. My jsme ho pozorovali hodnou chvíli a já bych tam stála klidně dál. Mytí střechy jsem viděla poprvé a jeho pobíhání po kluzkých taškách bylo fascinující. Theo koukal z kočárku zpoza plínky, kterou měl vytvořenou usínací intim zónu a na spaní se mi pěkně vyprdnul.
Schrupnul si na hoďku a kousek doma kolem oběda a můj další plán, že si ještě pospí odpoledne a já se taky natáhnu mi bez skrupulí zbořil. Vydržel až do večera...
Sári se naučila oklepávat oříšky a nová dovednost jí dost bavila. Třísla a třásla třásla. Sousedka Estelle jí řídila ze souše a když odešla, Sári se ulevilo a říkala, že už jí nebude Estelle říkat "Ca suffit" - to stačí.
Prehistorické okénko - homo sapiens rozbíjející potravu kamenem. Prstíky přežily a holčičí dychtivost "já sama" na chvilku ukojena...
Za Sárinčiným kloboučkem kouká autobusová zastávka, takže kdyby jste k nám někdo jel na návštěvu, tak ať víte, kde vystoupit...je na znamení a jmenuje se Jean Monnet.

Mrtvá žížala - den 181.

23:32 Edit This 0 Comments »
Sári se mě ptala, "proč maj ženský chlupatou fifinku," tož pokud máte někdo kreativní odpověď sem s ní. Že to tak prostě roste je nedostatečné. Teď mi došlo, že možná nevíte, co to fifinka je, ale vzhledem ke kontextu se jistě dovtípíte. Znáte tu Čtyřlístkovou partu - Pinďa, Bobík, Fifinka a Myšpulín? Krom Myšpulína, doma užíváme všchny výrazy. Možná, že i na toho čtvrtého jednou dojde...
Když už jsme u tohoto tématu, přihodím ještě jednu historku. Theo na Sári znakoval kojení a ona si vytáhla tričko, aby demonstrovala "Theo, koukej, já mám malý prsíčka"
Tady je Sári zrovna kapitánkou lodi a já jsem její pasažér. Chtěla jsem si posedět na lavičce a pokoukat do blba, ale to mi neprošlo, když plavbyvedoucí zoufale nerada pluje sama.
Autoportrét. Zdá se mi to, nebo se mi nějak zvětšuje brada? Úplně vyjíždí dopředu a nahoru....
Sári venku našla polovyschlou (tudíž dobře tvarovatelnou) žížalu. Trvala na tom, že není vyschlá, ale mrtvá. Jakoby se tyto dvě charakteristiky vylučovaly. Matlala ji v ručičkách a pak jí zastrčila do plastové trubičky, kterou našla na silnici. Já: "Sári, ukaž." Podává mi žížalu ve futrálku. Kouknu dovnitř a neubráním se "Fuj!" Sári zděšeně bere poklad do ruky, koukne na něj stejně jako já, zachmuřeně žížalu vyklepe a okamžitě zahodí její futrálek do dálky...a pak zase matlá žížalu prstíkama. Že fuj nebylo na plast, ale plastelínu ve tvaru žížaly jsem neměla srdce přiznat...
Další objev byly popadané lískové oříšky na zahradě. Zabavili jsme se jejich sbíráním a svlíkáním snad půl hodiny a výsledem má Sári v kyblíčku.

Vyhoupnutí - den 180.

23:04 Edit This 0 Comments »
Jedny křídla nám odnesly babičku Haňu do Prahy a druhé mi dnes večer narostly. Nejdřív jsem měla pocit, že děti rozdám na ulici  (Sárinčino vztekání, že chce lézt po stromech zrovna v tu chvíli, co jsem na lavičce kojila Thea patřila k vrcholným zážitkům dne) a vyakašlu se na nějaké hledání domu a teď jsem se zase vyhoupla do naděje, že to nějak dopadne a nabíráme dobrý směr. Andílci dostali konkrétní zakázku a dávám jim tedy důvěru, že nás podporují a dovedou nás na místo, kterému máme říkat DOMOV.
Fotky dnes jsou jen předusínací. Bez blesku, takže neostré, ale atmosféra tam je...
Takhle kojí tatínek
A tady mám všechny svoje Krameráčky pěkně v řadě.
Dnes mi došlo, že to stěhování nebude zas až tak náročné. Theo totiž pravidelně vyhazuje funkční věci do odpadkového koše. Někdy to komentuje "Bááá" pak 2 sekundy ticha a pak "c." Dnes takto mezi odpadkama přistála dřevěná poklička na mlýnek na obilí, mistička na jídlo, téměř i lžička a možná pár dalších věcí, o kterých nemám potuchy. Tímto způsobem za pár týdnů budeme mít k balení jen několik malých ranečků.

V naruči domů - den 179.

0:13 Edit This 0 Comments »
Hledám, pátrám, telefonuji a chvilkami vylétávám do oblak s pocitem, že to by mohlo být to ONO a pak zase padám, že to je přece úplně špatně. Kde domov můj vím, jen nevím, kde dům náš. Dnes jsem měla pocit že vím, kde chceme bydlet-nakupovat-stavět...mají tam pěkné náměstí, přehršel kulturních akcí, jedno mateřské centrum a pár parcel k výstavbě. Do Prahy to je kousek a do přírody ještě blíž...jsem zvědavá, jaké poznání přinese zítřejší den.
Krom listování barákama, krytinama a krtinama jsme zvládli i pořádnou procházku a ta nás zavedla na jedno odlehlejší hřiště.
Sári se hned začala nesměle družit a mluvila na holčičky zatvrzele česky.
Hemžení
Theo horolezec
Sárinka pekařka - pomáhala velmi ochotně. Vajíčka končila v míse i se skořápkama a nejvíc těsta skončilo na podlaze. Něco jsem přecejen do trouby dotlačila a výsledek čoko buchty nás přivítá zítra k snídani.
Dobré ráno dobrý den, pánbu budiž pochválen.

Jezero jako moře - den 178.

23:30 Edit This 0 Comments »
Atrakcí dne byl výlet na kamínkovou pláž k Ženevskému jezeru ve Versoix. Sári se snažila ze souše zasypat jezero kamínkama a Theo si s týmže materiálem vyhrál jedna báseň. Novomanželé Zuzka s Pedrem Sárinku hodně bavili a ona se snažila zabavit je. Nakonec se jich chytla a opustila s nimi dobrovolně pláž s vidinou čokoládového koláče kdesi u bufetu.
Tady na fotce na mně Theo mačká pěstičkou, což znamená, že by si rád sosnul. Přišla jsem na to, že jakmile se k němu přiblížím na dotykovou vzdálenost, zacítí zásobárnu vápníkového moku a už se jen tak lehce od svého záměru odvést nenechá.
Takhle jsme se fotili před rokem a čtvrt. Na zádech byla tenkrát Sárinka a Theo si plaval v bazénku u mně v břiše. Taky to bylo hezké, ale už bych neměnila...
Naučná stezka po mole - sledovaly jsme volná místa, pavučiny i podvodní svět. Vše na čem může oko spočinout vyvolává otázku "a proč?," tak jsme se pěkně pobavily. Na jachty jsem specialistka. (což jsem do dnešního dne ani netušila)
Náš chlapíno se s vervou vrhá na vše poživatelné. Jeho "ňa," čímž imituje naše citoslovce dávání "na", slýcháme osmdesátkrát denně. Když nepochopíme co bylo předmětem zájmu, konverzace pokračuje Theovým "ňe." Toto doprovází i odstrkováním či zahazováním nechtěného, popřípadě se celý otáčí a loktem si dělá prostor. Pak následuje další a naléhavější "ňa."
Sárinka zaměstnává Zuzku a máchá sukénku ve vlnkách, aby mohla být zachráněna.
Zuzka má dnes ode mně hvězdičku za ochotné zapůjčení osobní váhy a hned zase černý puntík za to, že ji má tak blbě nastavenou, že mi ukazuje ůplně divná čísla. Procenta tuku a vody jsou zajímavá. Já bych ale potřebovala vědět také procento mlíka, na které tu svoji pečlivě vypracovanou váhu svádím. Za týden se s váhou uvidím zase a běda, jestli se nepolepší!
S babičkou se lumpačí a taky maj holky tajné dohody....jako, že se při slunečném dni chodí do pekárny na jahodovo- mangový sorbet atd. O některých věcech raději dělám, že nevím.
Smutná perlička krásného dne byl vyblinkaný obsah Theova žaludku při tatínkově sportovní jízdě po místních kruhových objezdech. Ani bych neřekla, kolik toho v sobě Theo měl.....ještě, že je autosedačka docela hluboká a doma nám teče teplá voda.

Sobotní pospolitost - den 177.

23:36 Edit This 0 Comments »
Theo znakuje "ještě" v čínské reatauraci. Brambůrky mu chutnaly a na konci oběda jsme zjistili, že máme doma druhého liči-pojídače. Na brambory už Theo dělal znak pro "dost" a pak si dával záležet, aby rychle udělal "ještě" pro tuto šťavnatou pochoutku. Sári liči kuliček snědla několik mističek a přitom ještě zvládla vyzpovídávat babičku Haňu, co z masa všechno jí. Dozvěděla se, že nejí pávy, ani hady a ani koně. Při každé zamítavé odpovědi babičky se ptala: "a proč?" Samotnou mě zajímalo, co dostane za odpovědi.
Po O spaní jsme doPukalínovali na hřiště. Sári zmerčila děti. "Já se tam s nima skamarádim a přijdu za váma," a utekla nám ke skupince arabsky mluvících holčiček. Chvilku na ně koukala - tak asi navázala kamarádské vlny - a když to nezabralo, připojila se zpátky k nám, jak slíbila.
Theo si vydržel přes hodinu samostatně hrát a potřeboval jen občasné usměrňování - např. vysypávání kamínků z tlamičky. Jako správný vědec se věnoval aplikovanému výzkumu. Předmětem testů mu byly kamínky a kolíček, které se snažil natlačit do průhledu v kůlu. Možná by zkoumal doteď kdybychom ho neodnesli. Nelíbilo se mu to ani za mák, ani za kamínek, který chtěl v pusince dopravit až domů.

Kouzlíme - den 176.

23:27 Edit This 0 Comments »
Dnes dopoledne pršelo a bylo sychravo. Sárinka se nechala obléct do vílího (to zahrnuje čelenku s tykadlama, kouzelnou hůlku a křídla) a první co zakouzlila byl Theo. Zakroužila nad ním hůlkou a vyřkla formuli: "Ať se z tebe stane žába." No, máme všichni včetně Thea štěstí, že je Sári v čarování zatím začátečnice a bráška zůstal člověkem. Až pak si nechala vykouzlit sluníčko a přidala bonus: "Ať se z pršení stanou kytky." Tato disciplína se jí už vydařila. Odpoledne bylo slunečno, horko a kytek všude hojnost.
I malá víla má chvilky, kdy potřebuje dobít baterky a zaňufat si.
Oběd byl originální. Sári s Haňou včera přinesly ze zahrady 3 krásné a veliké modráky. Radovali jsme se, že nemusíme do lesa a stačí nám hupsnout pro oběd před dům. Dala jsem je na cibulku, okmínovala, dochutila, dusila....a pak jsem jeden kousek s očekávanou lahodou na jazyku ochutnala....a bleskurychle ho běžela vyplivnout do dřezu. Hořčáci no. Ale pěkně maskovaní. Haňa je nechtěla chutnat před Sári, aby pak venku neokusovala kdejakou houbu a takhle jsme dopadli. Vylila jsem je do záchodu a babička mě povzbudila větou: "Ale provoněly nám to tu hezky." To ano. Jen příště začnu současně vařit i oběd do břicha, místo do toaletní mísy, abych něměla kvůli houbové aromaterapii skluz.
Jak to tak bývá, že když se něco schyluje ke konci a šlověk se od právě prožívaného odpoutává, začnou se dít podivuhodné věci. Jak v rybníčku Brčálníku, tak i v Saint Genis. Potkali jsme venku jednu českou rodinku s 3ma dětma, která se přistěhovala před 10 dny. Dvě holčičky ve věku 8 a 5 let a rokapůlletý chlapeček...maminka se zdála sympatická a určitě se ještě někdy setkáme. Minimálně před branou školky-školy.
Sári holky pozorovala a pak se k nim nesměle přidala a stínově prováděla podobné aktivity jako ony.
Rukulíbám milostpane ve vaně. Byli jsme rádi, že si vzala na paškál ručičku, protože chvilku před tím jí na bráškovi fascinovalo to, co ona sam nemá.
Tomu se říká pohoda  - nohy v teplé vodě, záchranný plovací pás pro případ záplav a zadeček na nočníčku.
Novější příspěvky
Starší příspěvky