Menhir - den 185.
0:43 Edit This 0 Comments »
Na trhu. Polocelozrnný chléb od tohoto stánku je prudce návykovej a neskonale dobrej. Dnes naštěstí nebyl a tak jsme si bitku o utrhávání kusů voňavého chleba odpustili. Zato jsme narazili na muškátové hroznové víno od místního biopěstitele a teda přátelé...to se nedá popsat. Daniel měl co dělat, aby stihl plnit naše 3 otevřené pusy (hlavně Theo se hlasite ozýval, když měl sladkou kuličku právě spolknutou)..až jsme se museli přes půl tržiště vrátit a koupit ještě jedno kilo.
Po cestě je pár atrakcí pro sportovce. Jediná sportovkyně ochotná trošku utužit svaly prohlásila "já tréninkuju, abych vyskočila vysko, jako ty stromy." Třeba ji v budoucnosti napadne si k tomu vzít atletickou tyč.
Sári si dala za cíl najít píchavku. Podařilo se a měla z ní kouzelnickou hůlku.
Na planině nás čekal úžasný výhled na jezero a Ženevu
A taky "můj" menhir. Tuhle fotku Dani střelil od boku...a trefil se pěkně. Zrovna nám menhir dává sílu...a že je to opravdu cítit.
U menhiru jsme si nahrabali trošku hlíny, kterou si vezmeme do našeho nového domova.
Theo po cestě dolů usnul na zádech. Neprobudil se při přendavání do auta, ani do postýlky...spal v čepičce, lesním oblečku, krásně zmožen. Uvidíme, jaká bude noc. Jestli lepší, budeme jezdit k menhiru častěji.
Výtuh byl po obědě dokonalý. Theo už se potácel a tak usnul takřka v momentě položení do postýlky. Proč se potácel? Já to teda prásknu. Protože se v noci budí po 50 minutách, stoupá si a chce víteco. K ránu už chce být připojený nonstop a vstává v 6 hodin. Hodinu ho ještě zvládám udržet v polospánku-plnososu a pak už je jako ráno a mám svěží vyskočit a jít si hrát. Mladý pán si zadělává na průšvih, páč silně zvažuju utnutí kohoutku. Já vim, zuby mu rostou, ale takhle to moc dlouho táhnout nemůžu...a to nás čeká ještě 10 kousků k prořezání.
Odpoledne jsme zrealizovali dobrodružnou výpravy na Mont Mussy - spojenou s výstupem na mystickou louku. Kdysi jsem se tam nechávala fotit se Sárinkou - ještě balení 2 v 1 a mám to místo moc ráda. Pomohlo mi se zbavit dávného kalu.
Sári celou cestu lesem vyjuchávala "Podívej, co jsem našla" ... strom, houbu, houbu, strom, kládu, "obrovskej uříznutej paroh" (pařez ukazovala)
Theo chtěl lesní divy obdivovat z vlastních nožek, ale to bychom na místo určení stěží došli. Byl přivázán na tátových zádech a chvíle mručení jsme překonávali díky sušenkám, které radostně házel na zem.
Pak jsme potřebovali přidat do kroku a tak i moje záda byla osedlána. Byla to celkem fuška. Trošku jsem si do kopečka zafuněla a na konci mi Sári za mé usilí okořeněné jejími 15 kg poděkovala. "Maminko děkuju, že jsi mě sem donesla." S radostí a zkráceným dechem.
0 komentářů:
Okomentovat