Zase v sedle - den 162.

23:47 Edit This 0 Comments »
Sári jezdila jak stará závodnice a celou svoji krasojízdu prokecala s paní vodičkou. Vyzjistila tolik informací o jménech koní, že z toho zapomněla, jak se jmenoval krasavec, kterému se do rytmu houpala na hřbetě.
Nadšení veliké a jen jedna vada na kráse okamžiku nám byla odhalena večer, když Sári trošku pokašlávala. "Tomu koníkovi bylo vedro a já jsem ho vsála (to vedro). A pak jsem kejchala a kašlala." Musím si zapamatovat, že příště před vyhoupnutím do třmenů musíme dát Sárince instrukce, že koňské vedro neradno vsávati.
Při čůrání do záchodu jsem zase zjistila, že "tam bydlej nějaký potkani a myslej si že prší, když na ně padaj ty kapky." Ať si potkani myslej co chtěj. Ono by na ně dnes pršelo, i kdyby vylezli ven. Zítra plánujeme Theovu oslavu, tímžto pádem objednávám slunečný den.
Jednoročák, co HAF a ČIČÍ říci umí v cestovní jídelní stoličce.
Dnes dopo ho hlídal tatínek a za tu dobu 3x zkonstatoval, že Theo nemá plínku. Nebrala jsem si to osobně a pak, když jsme za ním (a na capáčkách) našli hnědou bobovou dráhu mi bylo vysvětleno, že to říkal proto, abych mu tu plínku dala. No, příště bude třeba zvolit produktivnější styl komunikace.

0 komentářů:

Okomentovat

Novější příspěvek
Starší příspěvek