Naše Samsára

Dnes se ukázalo, že maminka může téměř na celý den zmizet a svět se točí dál...děti to pod taktovkou milující babičky zvládají a jediné nedostatkové zboží jsou moje ňadra. Theo zankováním přemlouval babičku Haňu, ať ho nakojí, ale to mu nevyšlo.

A já? Já jsem před odchodem zjistila, že mi na máminých nohách odešly boty. Máme stejné, jen ona o číslo menší - to znamená, že máma v mých botách dojde, já v jejích ne. První překážku jsem kreativně překonala, abych mohla čelit druhé. Ve zkratce - mnou vybraný autobus do Brna byl obsazen. Mladík v pokladně mi poradil, ať se k němu jdu chvíli před odjezdem pozeptat, zdali se neuvolnilo místo, jinak že můžu jet busem o hodinu později. Místo se neuvolnilo a i ten další autobus mi během mé pátrací akce vyprodali. Koupila jsem místenku na 3. autobus o další půlhodinu později, abych zjistila, že s ním dojedu na schůzku pozdě a vydala se do Brna 4. autobusem courákem. Nevadí, že jel nejdéle, zato byl nejdražší! Jako odplatu cestovním skřítkům jsem si v šalině neštípla lístek a byla jsem odhodlaná revizorovi vnutit mnou neprojetou místenku v hodnotě 200 Kč.

Hvězdy mi poodhalily esence těch dvou našich bytostí a já spokojeně pokyvovala hlavou, jak už v jednom a třech letech se dá vypozorovat jejich životní nasměrování.

Stálo to za to a díky tetě a sestřenici se shodným jménem Hanka jsem se dostala pohodlně na 4 rychlých kolech až před dům v Praze. A pak zazvonil zvonec a výletu do Brna je konec.