Naše Samsára

Překvápka jsou fajn. To jsme si říkali, když jsme se rozhodli naši dovolenou zkrátit a přijet za dětma o den dřív. A taky se nám stejskalo. Sári říkala, že jsme to už nemohli vydržet a přesně tak to bylo. Hlavně Daniel děti neviděl snad věčnost. Jak jsme vlezli do dvěří, zavládlo nadšení. Sári mi skočila do náruče a Theo začal skandovat "táta táta." Ten má teď často náruč jedním čí dvěma tělíčky plnou. 

Tady na fotce z dneška Sári zaujatě sleduje dokument o tyrácích jezdících po ledu. Nic poetičtějšího a dětskému vkusu bližšího asi nebylo. Thea téma nenadchlo a tak se sám uspal na křesle.

Co je nového: Theovo vylézání z postele parašutystickým přeskokem přes horní laťku až tak nové není. Zato jeho slovní zásoba se rozřířila o "Nech me," což používá se zápalem - převážně když se ho snažíme odlepit od dna vany a ukončit jeho přelévání a degustaci bechyňské vody.

Sári zase dnes Erni podporovala, ať jí "vyčistí hubu" a pak odmítla nabídku spát s tátou v posteli s výmluvou, že s ním nemůže spát, protože jí táta neposlouchá, a říká, že si může dát jenom půlku čokoládky a ne celou. To zní logicky. Jen jsem netušila, jaké jsou za omezování dobrot postihy.

A teď skok zpátky do Francie. V sobotu jsme jeli s Janou Zelenou a Mikem na výlet do krásné krajiny, kde se to jen hemžilo skřítkama a vílama.

A pak jsme sledovali trasu dinosaurů, jak už jsme naznačovala v minulém příspěvku. Tady je vyfocená jedna trojprstá hnáta. Pěknější otisky byly zakryté fólií, aby jim mráz a sníh (a asi i senzace chtivý turista) neublížil.

 V neděli jsme zbalili věechny naše saky a paky, kterých bylo dle očekávání asi o kubík víc, než sneslo naše auto. Lecos jsme eliminovali a lecos nám (snad) dovezou migrující češi. Zvláště jedna. Ona ví :)

Auto naložené až po střechu nás dovezlo do hotýlku s poetickým názvem "Polední špice," nebo taky "Zub o poledni," podle překladatelské preference. Tohle jsme viděli z okna. Je to v jedné z nejkouzelnějších oblastí Švýcarska, kterou jsem poznala - Ženevské jezero je chráněné ze dvou stran velehorama a po jeho břehu se líně rozlévají malebná města se špičkovou reputací a nádhernými výhledy - jako třeba Montreaux.

Dalším velezajímavým městečkem je Lavey, kde jsou proslulé termální lázně. Tam jsme strávili část pondělního dne. No, co vám mám říkat. Teplé venkovní bazény, z kterých jde pára a jemně zamlžuje výhled na okolní skály. Všemožné sauny, odpočívárny, bublinková sedátka, bazén s podvodní produkcí velrybých písní a do toho všecho téměř jarní sluníčko...záviďte nám jenom trochu a prolistujte oficiální fotky zde http://www.lavey-les-bains.ch/spa_facilities_introduction.php

Vlastní momentky nemáme, protože jsme plavali, cachtali se a nechávali se masírovat vodníma tryskama, což se s pozemským fotoaparátem vylučuje. A navíc nebezpečí, že bych se do záběru mohla propašovat já, jsem nechtěla podstoupit. Koupila jsem si kvůli tomuto výletu růžové, jednodílné plavky. Když jsem se v nich ukázala Danielovi poprvé, rozesmál se. Asi štěstím, že tato růžová bohyně nosí jeho jméno. V lázních jsem si připadala docela dobře. Pár důchodkyň mělo o několik čísel větší obvody.

A abychom se s minulými pěti lety rozloučili důstojně, zajeli jsme do nedalekého tibetského kláštera. Daniel tam kdysi pár dní pobýval a ještě si ho tam jeden mnich a pár lidí z teamu pamatuje. Je to kouzelné a magické místo. Na žádost jeho svátosti Dalajlámy ho založil láma Geše Rabten, který se tam nyní vozí na skatu ve své nové, zatím náctileté, inkarnaci.

V butiku jsme pokoupili pár radůstek (mé uši a prst se radují z nové zásilky z Nepálu a taktéž se bude radovat i zeď v našem domě z nádherního plakátu) a šli jsme na večerní půdžu. Mnichů tam bylo mimořádně málo - jen sedm a pak asi 7 laiků, včetně nás. Ostatní jsou prý na cestách, kde mají důležitá poslání. Obřad trval něco přes hodinu a já jsem se zas a znovu skláněla před pamětí mnichů a obzvláště jednoho laika -  chlapíka, sedícího vedle mě, který celou dobu bez taháku recitoval tibetské posvátné texty. A ty se odříkávají v takové kadenci, že by se mi zamotal jazyk jen při otevření pusy.

S myslí povznešenou jsme se šli do butiku rozloučit s minchem Maxem a plánovali jet do města na večeři, ale dostali jsme nabídku povečeřet s mnichy. To se prostě neodmítá....potkali jsme dokonce jednu češku, která v klášteře žije a Daniela si pamatuje z jeho prvního pobytu na Mont Pelerin. Podával se čočková dahl a nudle se zeleninou. Dávno jsme už měli dojedeno a povídali jsme a povídali. Krom Aleny si knám přisedl i Sláva - učeň vysokého učení tibetského, původem z Ruska, ale donedávna pobývající v Liberci, tudíž česky hovořící.

Byl to nádherný večer plný porozumnění a těžko bych si dokázala představit lepší zakončení jednoho úseku na cestě naším životem. Myslím, že jsme tam nebyli naposledy....

Nějak jsem se na pár dní zamyslelal a utekl mi poslední den 365ky. Rozhodla jsem se ji tedy přidat pár dní zdarma, jako bonus.

Naposledy jsem psala v neděli 13.2. Dnes je 19.2. a já, jko obvykle, nezvykle tyto řádky píšu z Franice. Přímo ze Saint Genis, přímo ze Sárinčina pokojíčku. Jen pár věcí neštymuje. Neslyším tu žádné dětské výkřiky a funění a místo barevné dekorace na zdích na mně kouká chladná a velečistá bílá barva. Ležím na cizím rozkládacím gauči a v kuchyni nenajdu jediný talíř tam, kde byl. Už tu totiž bydlí náš kamarád (a Sárinčin snový snoubenec) Markus. Je to zvláštní...být v "našem" bytě, který je už uplně jiný.

Přiletěla jsem ve středu a děti mají prázdniny u babičky v Bechyni. Zvládají to prímově. Sári Thea utěšuje, když si vzpomene na mámu tím, že mu konejšivým hlasem vysvětluje, že jsou na prázdninách a máma zase přijede. Jen nevím, proč k tomu dodává informaci, že "za rok." ..to snad ani nééé. V pátek necháme přestěhovat nábytek a krabice z Bechyně do Prahy a pak budeme mít víkend na to, abychom z nového působiště udělali DOMOV. Bude to fuška, ale už se těšííííím.

Ve středu jsem tu oslavila narozeniny jednou snad nejkrásnější oslavou v mém životě - u Jany Zelené, která pozvala naše přátele a vytvořila dokonalé pohoštění - tacos v takové hojnosti, kterou si ani nedokážete představit.

Setkala jsem se s lidma, které jsem nestačila před Vánocema kontaktovat, byla jsem na rozlučkové party v Cernu, Dani stihl oběhat všechny potřebnosti odjezdové a zítra vyrážíme do termálních lázní a ve středu hurá domů. Daniel děti uvidí asi po 7mi týdnech a to bude teda čubrnět. Já asi taky..stýská se mi, ale na druhou stranu si moc užívám, že jsem chvíli jen sama za sebe a mohla jsem nechat anténky ostražitosti a mateřské ochrany ve spacím modu.

Dnes jsme se s okolní krajinou rozloučili stylově - jeli jsme se podívat na 150 milionů let staré stopy dinosaurů. Řeknu vám, že to byl vyjímečný pocit čůrat na zem, kde se z hlediska věčnosti docela nedávno procházeli tyranosaurové a diplodocové. Mám pár fotek...tak třeba je někdy zpracuju.

VÝZVA: Chystám avizované zamčení blogu (ovšem, jestli to svedu. Zatím nevím, jak na to, páč jsem se ani nesnažila zjišťovat postup). Kdo chcete přístup, napište mi prosím mail (ten najdete, když prozkoumáte jediný odkaz na stránky, který tu mám) a do předmětu napiště prosím SAMSARA, ať se mi pak snadno dohledáváte. A pokud se neznáme osobně, tak připište i něco o tom, jak jste se k nám dostali a kdo jste. Třeba projdete mojí vnitřní cenzurou :)

V pátek dne Páně pořadového čísla blogerského 359 jsme měly akční den. Haňa si vzala dovolenou, udělala si s Theem hravé dopoledne a my jsme se se Sári vydaly do džungle města. Nejdřív jsme měly dostaveníčko v homeopatické klinice na Praze 6, kde nám sympatická paní doktorka na chytrém přístroji otestovala toxickou zátěž jednotlivých orgánů. Zjistily jsme potřebné, vyfasovaly lahvičky s lektvarama, odevzdaly jsme dost barevných papírků a přesunuly se do "našeho" domečku na sraz s malířem. Sárinka se v domě chovala jako doma a já jsme v časovém presu a beze smyslů objednala barvy do pokojů. Téměř netuším, na co jsme si s malířem plácli. Sama budu překvapená, jaké barvy nás přivítají.

Fotka je ze sobotní procházky. Za povšimnutí stojí pejsek Všechnopuňťa, který se ohřívá s ručně pleteném svetru, který patří Džokovi.

Léčba dne: Haňa si bolestivě ukopla malíček a Sári jí nejprve utěšovala: "Haňo neboj, mám tu doktorskej kufřík" a pak jí zahrnula komplexní péčí. Poslouchala projevy malíčku stetoskopem, měřila mu teplotu, poklepávala reflexním kladívkem a rozmlouvala s ním. Léčba zabrala a noha se dala do kupy.

Abyste byli v obraze, o čem mluvím, zkoukněte toto šokující video odhalujíí zákulisí našich domácích instrumentálních vazeb.

Pokračování příběhu, kterak obyčejná rodina svoje hudební poslání našla - Theo v sobě probudil multiinstrumentalistu a zvládl jednou rukou "kytařit" (Sárinčin terminus technikus) a druhou korigovat flétnu v ústech a ještě navrch umravňovat neposedné brýle. Ty patří k naší hudebnické image. Pochopila jsem to z této repliky: "Mami, co kdybychom chvíli kytařily? A dej mi ty brejle. Tohle maj nejspíš kytaři, když brnkaj."

Pan kolega mě dneska několikrát převezl. Naučil se vylézat na parapet. Postýlku má, z důvodu vyrvaných šprdlin, přivázanou k topení. Poprvé jeho horolozeckému výkonu předcházela chvilka hekání. Podruhé...a i po patnácté se nahoru vyhoupl s elegancí kapuerového mistra. Já na něj: "Theo, slez dolu" a on: "nechci" a dál frázoval "hó-ží, hó-ží" a vyhlížel hasičské auto. Teď, když o tom tak přemýšlím, si uvědomuji, že jsem se z toho okna měla kouknout, jestli mě neupozorňoval na sídlištní požár.

Za mlada mi přišlo hodně atraktivní, že se Daniel věnuje lezení. Když tak ty jeho šplhací geny vidím v tomhle jedenáctikilovém balení, nadšení mě přechází.

"Maminko, ja chci další kuličku od tý paní hovajopatky," vyžadovala Sári pokračování dnešní homeopatické léčby. Z Bechyně jsme totiž hnedle ráno svištěli do Prahy, abychom ještě před polednem zvládli homeopatický pohovor a ulevili Sárinčině kašlíku a pomohli jí se pocitově vycentrovat. Účinek byl patrný hnedle po příchodu do ordinace. Kašel, který si Sári vykultivovala do stavu non-stop se najednou ztišil a mezi záchvaty kašle si dělá znatelné pauzy. Theo kašle taky a já bych se na ten kašel nejraději vykašlala.

Dnes se dětem nějak nechtělo spát. Po obědě byly oba krásně vláční a já jsem jim opět dovolila spát v jedné místnosti. Přivolaly si mě k sobě a trápili jsme se přes dvě hodiny. Theo zase vyrval šprušle z postýlky a když jsem se snažila je dát na místo, vrklal mi s nima a dělal na mě kuk. Sári pořád vstávala, házela Theovi Čičinu zpátky do postele, aby ji on obratem zase vrhnul směrem na ní, vysvětlovala mu, že se musí spinkat, ale zároveň mu u toho verklovala s postýlkou, ťukala mu na hlavu a hlavně sama se nesnažila jít svému spánku vstříc. Když už přetekl pohár mé trpělivosti a odešla jsem vedle se uklidnit, Sári mě chápavě utěšila větou: "Mami, máš to s Theem těžký."

No, co na to říct.

Večer se madam z důvodu pozdního popoledního usnutí nechtělo do postýlky a ukecávala babičku Haňu, aby ji nechala ještě chvíli s námi v obýváku. Haňa přislíbila minutku a za pět minut Sári začala lifrovat do peřin. Ta se ohradila, že to ještě nebyla minutka. Haňa vyzvídala, jak dlouho ta minutka trvá a Sári upřesnila, že "minutka trvá pár minut." Zdá se vám to jako dobrý zenový koán? Mně teda jo. 

Jak dlouho trvá vaše minutka? To si tady jen poblouzněně povídám s virtuální hromádkou návštěvníků, tvořenou vašima čtoucíma očima, páč vím, že stejne se mnou (až na pidi vyjímky) nemluvíte.

Já se kaju. Nejsem schopná naskočit zpátky do blogerského vlaku každodennosti. Jak jsme najednou rodině blíž a necítím tu sociální izolovanost, nutkavá touha s vámi sdílet naše prožitky pohasíná. Zase kvůli dětem nechci přestat psát úplně. Stále se těším představou, jak si tu budou v dospělosti předčítat a budou se u toho smát a s uspokojením mě plácat po ramenou, že jsem jim jejich (jistě krásné) dětství skrze blog nechala k opakovanému prožití.

Ale k věci. Respektive k fotce. Tahle je z pátku - tedy ze dne 342., kdy jsme byli ozkoušet trampolínu v Táborském Človíčkově. Byla tam s námi kamarádka Christie, která se nerada fotí a tady se mi ji podařilo vyfotit při pohledu, říkajícím "naval paměťovou kartu, ať ji můžu překousnout vejpůl."

S Theem si Christie pěkně rozumněla a Sárinka jí velkoryse půjčovala erární človíčkovské panenky, které jako by z pohaslého oka vypadly děsivým nánám ze špatného hororu. Alespoň ty dredy by jim někdo mohl čas od času pročísnout.

 Motoristická chvilka. Theo testuje citlivost šlapek a Sári v pozadí, jako křehká dívčina čeká, až se smiluje nějaký schopný chlap-ec či maminka a přidělá jí vypadlé dveře od kabrioletu.

 Dvě malé hlavičky. Sárinka nakázala ležení. Judo chmatem Thea položila, přikryla ho pečovatelsky dekou a pak se k němu nakvartýrovala. A jak vidíte, ono to fungovalo.

Sluníčko by nám asi neodpustilo, kdybychom ho nešli osobně pozdravit ven.Sári se povozila na kočárku, protože zase kašle (cnfaiweiu - nešťastný výkřik prstama po klávesnici). V bechyňském zahradnictví si děti mohliy otlapkat kocoura Filipa a Theo by ho nejraději nabalil do tašky s sebou. Děti pak chvilku pracovaly na zahradě. Ta je v tom dnešním vskutku jarním dni samá travička, blátíčko a občas sneženka či sedmikráska. Děti si na kultivaci ke sluníčku vzhlížejícímu porostu vybraly obrovské odhrabávače sněhu. Za motyčku s ostrými hroty jsem měnit nechtěla, tak jsem je nechala tvořit po svém. Když jsem Thea odtrhla od zahradních vrátek a podařilo se mi nahnat domů i Sári, vyslechli jsme si, povzdech: "já jsem utržená" ...je pravda, že občas vypadá, jako utržená ze řetězu, ale tentokrát to mělo co dočinění s absencí poledního spánku, který S. neslavně prokašlala.

Zprávy z domu: máme sedačku. Sice trošku jinou, než jsme plánovali, v jiné barvě, než jsme se domlouvali...ale ona na nás v té Želči tak krásně čekala. Celá hotová, v přesně naší velikosti a správné orientaci relax lůžka...děti ji přijaly hned za svou (snažili se z ní vyskákat péra, které naštěstí nová technologie moderního bytového designu eliminovala). A hlavně je v potahové látce, která je vodou omyvatelná. Pchh, fixky, mlíčka, čokoládky a jogurtíky..na nás si teď nepřijdete!