Naše Samsára

Překvápka jsou fajn. To jsme si říkali, když jsme se rozhodli naši dovolenou zkrátit a přijet za dětma o den dřív. A taky se nám stejskalo. Sári říkala, že jsme to už nemohli vydržet a přesně tak to bylo. Hlavně Daniel děti neviděl snad věčnost. Jak jsme vlezli do dvěří, zavládlo nadšení. Sári mi skočila do náruče a Theo začal skandovat "táta táta." Ten má teď často náruč jedním čí dvěma tělíčky plnou. 

Tady na fotce z dneška Sári zaujatě sleduje dokument o tyrácích jezdících po ledu. Nic poetičtějšího a dětskému vkusu bližšího asi nebylo. Thea téma nenadchlo a tak se sám uspal na křesle.

Co je nového: Theovo vylézání z postele parašutystickým přeskokem přes horní laťku až tak nové není. Zato jeho slovní zásoba se rozřířila o "Nech me," což používá se zápalem - převážně když se ho snažíme odlepit od dna vany a ukončit jeho přelévání a degustaci bechyňské vody.

Sári zase dnes Erni podporovala, ať jí "vyčistí hubu" a pak odmítla nabídku spát s tátou v posteli s výmluvou, že s ním nemůže spát, protože jí táta neposlouchá, a říká, že si může dát jenom půlku čokoládky a ne celou. To zní logicky. Jen jsem netušila, jaké jsou za omezování dobrot postihy.

A teď skok zpátky do Francie. V sobotu jsme jeli s Janou Zelenou a Mikem na výlet do krásné krajiny, kde se to jen hemžilo skřítkama a vílama.

A pak jsme sledovali trasu dinosaurů, jak už jsme naznačovala v minulém příspěvku. Tady je vyfocená jedna trojprstá hnáta. Pěknější otisky byly zakryté fólií, aby jim mráz a sníh (a asi i senzace chtivý turista) neublížil.

 V neděli jsme zbalili věechny naše saky a paky, kterých bylo dle očekávání asi o kubík víc, než sneslo naše auto. Lecos jsme eliminovali a lecos nám (snad) dovezou migrující češi. Zvláště jedna. Ona ví :)

Auto naložené až po střechu nás dovezlo do hotýlku s poetickým názvem "Polední špice," nebo taky "Zub o poledni," podle překladatelské preference. Tohle jsme viděli z okna. Je to v jedné z nejkouzelnějších oblastí Švýcarska, kterou jsem poznala - Ženevské jezero je chráněné ze dvou stran velehorama a po jeho břehu se líně rozlévají malebná města se špičkovou reputací a nádhernými výhledy - jako třeba Montreaux.

Dalším velezajímavým městečkem je Lavey, kde jsou proslulé termální lázně. Tam jsme strávili část pondělního dne. No, co vám mám říkat. Teplé venkovní bazény, z kterých jde pára a jemně zamlžuje výhled na okolní skály. Všemožné sauny, odpočívárny, bublinková sedátka, bazén s podvodní produkcí velrybých písní a do toho všecho téměř jarní sluníčko...záviďte nám jenom trochu a prolistujte oficiální fotky zde http://www.lavey-les-bains.ch/spa_facilities_introduction.php

Vlastní momentky nemáme, protože jsme plavali, cachtali se a nechávali se masírovat vodníma tryskama, což se s pozemským fotoaparátem vylučuje. A navíc nebezpečí, že bych se do záběru mohla propašovat já, jsem nechtěla podstoupit. Koupila jsem si kvůli tomuto výletu růžové, jednodílné plavky. Když jsem se v nich ukázala Danielovi poprvé, rozesmál se. Asi štěstím, že tato růžová bohyně nosí jeho jméno. V lázních jsem si připadala docela dobře. Pár důchodkyň mělo o několik čísel větší obvody.

A abychom se s minulými pěti lety rozloučili důstojně, zajeli jsme do nedalekého tibetského kláštera. Daniel tam kdysi pár dní pobýval a ještě si ho tam jeden mnich a pár lidí z teamu pamatuje. Je to kouzelné a magické místo. Na žádost jeho svátosti Dalajlámy ho založil láma Geše Rabten, který se tam nyní vozí na skatu ve své nové, zatím náctileté, inkarnaci.

V butiku jsme pokoupili pár radůstek (mé uši a prst se radují z nové zásilky z Nepálu a taktéž se bude radovat i zeď v našem domě z nádherního plakátu) a šli jsme na večerní půdžu. Mnichů tam bylo mimořádně málo - jen sedm a pak asi 7 laiků, včetně nás. Ostatní jsou prý na cestách, kde mají důležitá poslání. Obřad trval něco přes hodinu a já jsem se zas a znovu skláněla před pamětí mnichů a obzvláště jednoho laika -  chlapíka, sedícího vedle mě, který celou dobu bez taháku recitoval tibetské posvátné texty. A ty se odříkávají v takové kadenci, že by se mi zamotal jazyk jen při otevření pusy.

S myslí povznešenou jsme se šli do butiku rozloučit s minchem Maxem a plánovali jet do města na večeři, ale dostali jsme nabídku povečeřet s mnichy. To se prostě neodmítá....potkali jsme dokonce jednu češku, která v klášteře žije a Daniela si pamatuje z jeho prvního pobytu na Mont Pelerin. Podával se čočková dahl a nudle se zeleninou. Dávno jsme už měli dojedeno a povídali jsme a povídali. Krom Aleny si knám přisedl i Sláva - učeň vysokého učení tibetského, původem z Ruska, ale donedávna pobývající v Liberci, tudíž česky hovořící.

Byl to nádherný večer plný porozumnění a těžko bych si dokázala představit lepší zakončení jednoho úseku na cestě naším životem. Myslím, že jsme tam nebyli naposledy....