Naše Samsára

Já se kaju. Nejsem schopná naskočit zpátky do blogerského vlaku každodennosti. Jak jsme najednou rodině blíž a necítím tu sociální izolovanost, nutkavá touha s vámi sdílet naše prožitky pohasíná. Zase kvůli dětem nechci přestat psát úplně. Stále se těším představou, jak si tu budou v dospělosti předčítat a budou se u toho smát a s uspokojením mě plácat po ramenou, že jsem jim jejich (jistě krásné) dětství skrze blog nechala k opakovanému prožití.

Ale k věci. Respektive k fotce. Tahle je z pátku - tedy ze dne 342., kdy jsme byli ozkoušet trampolínu v Táborském Človíčkově. Byla tam s námi kamarádka Christie, která se nerada fotí a tady se mi ji podařilo vyfotit při pohledu, říkajícím "naval paměťovou kartu, ať ji můžu překousnout vejpůl."

S Theem si Christie pěkně rozumněla a Sárinka jí velkoryse půjčovala erární človíčkovské panenky, které jako by z pohaslého oka vypadly děsivým nánám ze špatného hororu. Alespoň ty dredy by jim někdo mohl čas od času pročísnout.

 Motoristická chvilka. Theo testuje citlivost šlapek a Sári v pozadí, jako křehká dívčina čeká, až se smiluje nějaký schopný chlap-ec či maminka a přidělá jí vypadlé dveře od kabrioletu.

 Dvě malé hlavičky. Sárinka nakázala ležení. Judo chmatem Thea položila, přikryla ho pečovatelsky dekou a pak se k němu nakvartýrovala. A jak vidíte, ono to fungovalo.

Sluníčko by nám asi neodpustilo, kdybychom ho nešli osobně pozdravit ven.Sári se povozila na kočárku, protože zase kašle (cnfaiweiu - nešťastný výkřik prstama po klávesnici). V bechyňském zahradnictví si děti mohliy otlapkat kocoura Filipa a Theo by ho nejraději nabalil do tašky s sebou. Děti pak chvilku pracovaly na zahradě. Ta je v tom dnešním vskutku jarním dni samá travička, blátíčko a občas sneženka či sedmikráska. Děti si na kultivaci ke sluníčku vzhlížejícímu porostu vybraly obrovské odhrabávače sněhu. Za motyčku s ostrými hroty jsem měnit nechtěla, tak jsem je nechala tvořit po svém. Když jsem Thea odtrhla od zahradních vrátek a podařilo se mi nahnat domů i Sári, vyslechli jsme si, povzdech: "já jsem utržená" ...je pravda, že občas vypadá, jako utržená ze řetězu, ale tentokrát to mělo co dočinění s absencí poledního spánku, který S. neslavně prokašlala.

Zprávy z domu: máme sedačku. Sice trošku jinou, než jsme plánovali, v jiné barvě, než jsme se domlouvali...ale ona na nás v té Želči tak krásně čekala. Celá hotová, v přesně naší velikosti a správné orientaci relax lůžka...děti ji přijaly hned za svou (snažili se z ní vyskákat péra, které naštěstí nová technologie moderního bytového designu eliminovala). A hlavně je v potahové látce, která je vodou omyvatelná. Pchh, fixky, mlíčka, čokoládky a jogurtíky..na nás si teď nepřijdete!