Naše Samsára

Abyste byli v obraze, o čem mluvím, zkoukněte toto šokující video odhalujíí zákulisí našich domácích instrumentálních vazeb.

Pokračování příběhu, kterak obyčejná rodina svoje hudební poslání našla - Theo v sobě probudil multiinstrumentalistu a zvládl jednou rukou "kytařit" (Sárinčin terminus technikus) a druhou korigovat flétnu v ústech a ještě navrch umravňovat neposedné brýle. Ty patří k naší hudebnické image. Pochopila jsem to z této repliky: "Mami, co kdybychom chvíli kytařily? A dej mi ty brejle. Tohle maj nejspíš kytaři, když brnkaj."

Pan kolega mě dneska několikrát převezl. Naučil se vylézat na parapet. Postýlku má, z důvodu vyrvaných šprdlin, přivázanou k topení. Poprvé jeho horolozeckému výkonu předcházela chvilka hekání. Podruhé...a i po patnácté se nahoru vyhoupl s elegancí kapuerového mistra. Já na něj: "Theo, slez dolu" a on: "nechci" a dál frázoval "hó-ží, hó-ží" a vyhlížel hasičské auto. Teď, když o tom tak přemýšlím, si uvědomuji, že jsem se z toho okna měla kouknout, jestli mě neupozorňoval na sídlištní požár.

Za mlada mi přišlo hodně atraktivní, že se Daniel věnuje lezení. Když tak ty jeho šplhací geny vidím v tomhle jedenáctikilovém balení, nadšení mě přechází.