Naše Samsára

Sárinčina oslava 4. narozenin. Moc se povedla. Celé dopoledne propršelo, ale pak se andílci vytáhli a oblačnost roztáhli. Hlavní dar se nám podařilo uhlídat nespatřen až do odpoledne, kdy přišli účastníci oslavy. Trampolínu jsme v děsném slejváku sestavovali předcházející večer. Protože byla videt z oken, přilepili jsme k rámům textilní rolety a do oken bez rolet jsem nastrkala jeden polštář vedle druhého. Sári šmírovala, škemrala a technikami lstivými se snažila zjistit, co na zahradě je. Ona mi už pár dní tvrdila, že dostane trampolínu (normálně mi to vytáhla z hlavy, neměla z čeho to poznat), ale i přes to byla nadšená. Jednu chvíli na těch 3,6 m hopsalo 6 dětí...
Sári sfoukávala, Theo radil a Kamilek v pozadí (mimochodem to je Sárinčina láska) stále dojemně zpíval "hodně štěstí zdraví," i když hlavní sbor měl už dozpíváno.
Na sobotu připadla oslava Slunovratu v Holašovicích, kde jistý nadšenec nechal zbudovat kamenný kruh - ve stylu Stonehenge. Je to nádherné místo. Podrobnější info najdete tady http://www.archet.org/megality.htm#14
Povídaly jsme si s kamenem a Sári tvrdila, že neslyší, co jí říka, zato pole jí řeklo: "Buď šťastná a vítrná" a pak jí vítr pošeptal do ucha: "Buď zdravá a nejemná." Ona si tu poslední radu vysvětlovala tak, že nemá být jemná na Thea...haha..to je alibismus první kategorie :) chtělo by se mi napsat, že na něj jemná ani není, avšak není to pravda. Je mnoho chvil denně, kdy si společně hrají, špitají si, jeden se stará o druhého...a pak jsou ty chvíle druhé. To abychom naplnili polaritu tohoto světa žejo.
Theo se druidů s rohama na hlavách trošku bál a tak nechtěl opustit naše těla.
Finální zasazení 8mi tunového kamene na dolmen, kterým příští rok, na Sárinčiny narozeniny, proběhne paprsek zapadajícího slunce a zažehne středový menhir, který se nachází v kamenném kruhu.
Líbilo se mi, jak si tito lidé hrají...slavnost brali vážně a velký kus trasy k místu určení táhly kámen původním způsobem - tedy na kůlech a lenech.
Sári si nemohla ujít lichokopitnické poježdění.
Pan šéfik, který o sobě peohlašuje: "Tejo, chapín. Já chap!" To "chapín" pochází z mého chlapíno, jak mu občas řeknu. Odkud má sebevědomé vyjádření "já chap" netuším, ale naprosto mu to věřím. Je to dítě nekonečně moudré...
Včera večer se mu nechtělo spát a tak vysvětloval: "Nechci pinkat."
Já: "Proč?"
Theo: "Nemůžu víš."
Já: "Jakto?"
Theo: "Boí hava" a pak mi ukazoval kde ho bolí. Zdá se mi to, nebo je na výmluvy tohoto typu ještě brzy?
Theo nebyl z programu nadšený a tady pózuje jak drsnej rapper v značkové teplákovce. Jen mu na hrudi chybí ten řetěz se značkou mercedesu na krku. Nebo to už se možná dávno nenosí, ale to mi je fuk.
Sári si nechala dát make-up a babičku Erni (si) vydatně podrobila.

Byla tu na návštěvě kamarádka, kterou jsem zasvěcovala do vázání šátků na její tříměsíční Sáru a Sárinka hnedle taky začala mít velkou potřebu si něco navázat. Ve výběrovém řízení vybrala jednorožce (jak je z fota jasně patrno) a konečne dostala dlouho schovávaný dětský šátek na nošení. To bylo radosti. Jen jsem nechápala, proč se Theo válí na zemi a opakovaně něco uplakaně vyřvává. Propracovala jsem se k němu a ptám se, co chce a on "do šátkůůůů." To znamenalo, že chce taky navázat. Sári vyběhla do druhého patra a přinesla mu "klučičí, protože je modrej" šátek. Čičině se v něm tak líbilo, že odmítala vyšmodrchání a Theo takto chtěl i obědvat.
Další Theovy hlášky: "Pomóóóc, nebaví."
"Co tě nebaví?"
"Ukízet. Hačky." - to začíná brzy. 22 měsíců a už má vypracovaný odpor k uklízení.
Na nedělní akci Pohádkový les Theo vyhrál svoje první lízátko. Ujal se ho s vervou a pro jistotu ho ani nevyndával z pusy, dokud z něj nezbyla jen pidi kulička. Haňa se ho ptala, jestli chce rohlík a on na to: "Nechci, jížu." Překlad: Když už jsem konečně získal tuhle sladko-sladkou a lepivou dobrotu, tak mě nerušte.
Sári pokračuje v mém zasvěcování do tajů života. Když jsem jí dávala oříšek, tak na mě soucitně pohlédla a pronesla: "To je v požádku. To není alergie. To patží k životu," a přitom mě něžně pohladila po tváři.

A teď takový průřez prvním čtvrtletím v našem novém domově.
Malování je vášeň. Žádný papír není dost veliký. Malujou oba a rádi si tahy štětce protahujou až k sourozenci na čtvrtku.
 Byli jsme na Pražském hradě - najdete nás? Fotku jsem nechala schválně ve velkém formátu, aby z blech byli alespoň mravenečci. Theovi se moc líbili "jojáci"...až časem je opravil na "vojáky."
Moji kluci zkouší propojit vertikálu s horizontálou. Je to takové starokeltské učení známé jen zasvěcencům.
 Sári přišla na to, že má na panence poutko na pověšení. Během mžiku si vystavěla věž a já ji lapila zrovna, když se sápala na naší převzácnou mandalu, aby ji sundala a udělala místo na panenku. Bráška ji po právu obdivuje a jen co jsem věž rozmontovala, začal ji stavět znovu.
 Ještě před tím, než jsme ho nechali ostříhat. Teď už je to kluk. Takovej kluk, co se někde ťukne a možná ani neťukne a přijde s průpovídkou: "Au au, bolí. Bombónek, posim posim. Oanžovej." Zkouší to několikrát denně. Oranžová barva u něj vede...tedy alespoň podle názvu, protože za "oanžovou" umanutě označuje všechny ostatní barvy. Další skupinka vět, které slýchávám pravidelně a tak nějak tuším, od koho se ji naučil je: "Dej mi to. Moje. Nedam"
 Takhle se to u nás nosí.
 A takhle se spinká, když příprava oběda trvá moc dlouho...
Z tramvaje: "Maminko, ty jsi žena viď? A taky jsi dospělá a taky jsi dáma." Pravdu dí!