Naše Samsára

Sárinka se s námi rozloučila s pusinkou plnou kukuřičky, kterou pojídá v makrodávkách. Co dělat...je to osobnost a ví, co jí chutná. Navíc si dokáže svá přání efektivně vykomunikovat."Já potčebuju moc moc kukužičky. Chci jí do mističky jo? Tak sme domluvený. To je dobrý nápad."

 Koňskou sílu pod kapotou krotil děda Láďa, který se nabídl, že nás odveze.

V Praze jsme stihli navštívit našeho homeopata a pak se občerstvit v čajovně U Džoudyho. Theo se tak vehementně domáhal mladého ječmene, až si nabryndal na triko, několikrát nápoj polkl a pak mě zeleně poblinkal hodobóžové kalhoty.

Další setkání s naší budoucností proběhlo ve Vršovicích. Dozvěděla jsem se lecos a taky si to nechám pro sebe. Až čas ukáže, kam nás cesta zavede. Svatý Václav nám snad nedá zahynouti a andílci nad námi bdí.

 Mladý muž byl společensky tak znaven, že babičce Haně předvedl večer záchvat smíchu a pak rychlé odpadnutí do snového světa. Nedostatečně zaplněný žaludek ho budil a tak jsme si i s babičkou dali ve 4 hodiny ráno párty s kašičkou. Ráno měl nosní dírky zalepené zaschlou kaší. Chudák..v rozespalosti a při lampičce jsem ho nedokonale očistila. Udýchal to, přežil...

Madam si ve 4 hodiny v noci dala chlebový piknik a pak vyspávala až do půl jedenácté. Léčba zabrala a pneumokok nám vrací naší akční, veselou a upovídanou Sárinku zpět. Když jsem šla pro pečivo a ptala se, co jí mam koupit, odpověděla, že další panenky. Babička měla doma jednoho zašitého mimiňáka a tak ho Sári dostala hned. Radovala se, že to je takovej malej Tejoušek, jak bratříčkovi říká. Tohoto fešáka pojmenovala spontánně Oli a hned ho přibrala jako parťáka k povalování.

Z Tesca jsem přinesla set čepice s rukavicema. Ani se nedivím, že stál jen 50 korun, protože nakupovat rukavice na jaře může jen šílenec a já. Sárinka měla aspoň tlapky v teple, když pojídala jednohubky. Pomazánka na flísu mi od narození dětí dávno nevadí.

"Sári, nesportuj teď." "Jó, ja chci sportovat." Naštěstí jí na správné použití Orbitreku chybí přes půl metru výšky, tak si na něm jen významně poseděla.

Pacientka byla plná elánu a za celý den oka nezahmouřila. Bylo třeba ji zaměstnat a přitom udržet v klidu, což se lehko řekne a těžko udělá. S Dědou Sári vytvořila chutnou plastelínovou bomboniéru.

Prostě jí to s tím štětcem jde. A ještě jsem přišla na jednu výhodu malování vajíček na tomto udělátku. Nedá se přetahovat a tudíž pomalování koberce, stolu či prostěradla je méně pravděpodobné.

Ráno jsme měli naplánovanou další návštěvu lékařky. Nešlo to jinak. Sári nebylo dobře a i když se snažila jíst i pít, byla stále bez síly a prostě od pohledu nemocná. Horečka se dala o pár čárek na teploměru srazit a vyrazili jsme. "Nechci k paní doktorce" jsme vyslechli hned několikrát.

V čekárně bylo plno. Všechny děti pěkne a z plna hrdla kašlaly. Škoda, že jim někdo nedirigoval - mohlo z toho být zajímavé kašlací blues.

Paní doktorce se poslech nezdál, navíc Sári fakt vypadala schváceně a tak jsme dostali žádanku na vyšetření (a připadnou hospitalizaci) do Táborské nemocnice. Prosily jsme všechny svaté, ať nám pomůžou a můžeme Sári léčit doma. Ta už byla chuděrka hodně unavená. Tady čekáme na rentgen plic.

Pořízením této fotky jsem vyvedla z rovnováhy pána obsluhujícího rentgenové zařízení. Asi v kabince nikdy neměl blogerku...

Pohled na Sári před RTG mašinou byl žalostný. Stála tam, napůl vysvlečená a tak pokorně spolupracovala. Ručičkama objímala kovovou desku, tiskla se k ní a vypadala...tak opuštěně, vystrašeně...já nevim, jak to popsat. Snímek se povedl na druhý pokus. Takže k radiaci nasbírané při cestách letadlem si do tělíčka přidala i první rentgenovou dávku.

Pak jsme šli na dětské oddělení, kde nám Dr. Neškudla interpretoval výsledky. Nález tam je...Ach jo. Sári vypadala čím dál tím hůř, protože od 6ti hodin nepspala, téměř nejedla a jen usrkávala vodu. Teď bylo už po poledni a odběr krve jí dorazil. S horečkou a nedostatečným zavodněním krev prostě neteče...aby sestry nabraly chabou ampulku, rozpíchaly jí obě ručičky a držely jí 3 a Erni. Já jsem apokalyptického obrazu byla ušetřena, protože jsem vyplňovala zprávu s doktorem a konzultovali jsme léčbu. Sárinka pak dlouho ještě poplakávala a ptala se mně "proč mě píchla?" Nějak nedokázala pochopit, že i toto mučení je součást jejího uzdravení. Lízátko co dostala jí nebylo sladkou náplastí ani trošku.

Nakonec jsme se s Neškudlou domluvili na domácí léčbě a já mohla začít oběhávat jednotlivá oddělení, kde nám dělali rozbory a vyšetření, abych nasbírala účtenky a mohla celou péči uhradit. Nemáme české pojištění a tak jako členové Evropské Unie platíme pár haléřů přes korunu za bod.

Nakonec jsem platila něco kolem 8mi stovek za vyšetření a to samé za léky. Částka vskutku směšná. Francouzský doktor za to, že se Sári koukl do ouška a konstatoval, že v něm žádný kousek lega nemá (narozdíl od jejího tvrzení), vyinkasoval 30 euro...

Z rozborů jsme zjistili, že za zánět je zodpovědný pneumokok a nasazená ATB štimují. To, že máme konečně pojmenovaného škodiče v Sárinčině tělíčku mě těší. Víme, s kým máme tu čest. Ale na druhou stranu mě to děsně štve. Sári je na pneumokoka očkovaná (jaksi neefektivně), téměř každý článek na netu o této potvůrce očkování propaguje jako účinnou prevenci. U nás to moc nezabralo...a co dalšího mi leží v hlavě je pocit, že Sári pneumokok zlobí od začátku kašle. Poslouchali jí při 6ti prohlídkách 4 lékaři a až v nemocnici jí udělali test moči na pneumokoka. Zahleňené ouško má také 2 měsíce a občas naléhá: "mami, mluv velikým hlasem" - tím myslí nahlas. Její tělo muselo přistoupit k radikálnímu řešení, abychom konečně věděli, jaký nezvaný host v jejím tělíčku úřaduje...tak snad už se nám opravdu podaří najít to opojné zdraví...
S návštěvou nemocnice se ukázala jedna zajímava souvstažnost. Theo cítil, že není čas na legrácky ani zlobení a byl naprosto úžasný. Celé martyrium absolvoval u mě na břiše a pozoroval. Lékařům se tedy snažil vysvětlit, jakou diagnózu sestřička má, ale když jsemmu vysvětlila, že teď tu není od hovoru on, poslechl. V autě po cestě domů jsem si všimla, že se znatelně ulevilo i jemu. Přestal kašlat, začal se smát. Asi si oddechl, že už je Sári dobře opečovaná a nehrozí jí nebezpečí.
Takhle se ozdobil stonožkou a počítal probíhající elektrony kabelem od počítače.

Sárinka hned v autě usnula a pokračovala i doma. Zlepšení bylo vidět hned. Koukali jsme na Broučky a babička vyndala na pomazlení nádherní figurky od pokračovatele Trnkovské tradice - berušku a broučka. Theo mi dal prostor se se Sárinkou potulit a byl přes hodinu s babičkou a pak ještě pokračoval v rejdění s dědou!!!! Ten kluk nám krásně vyspívá.

Tady jsou dobře patrné úlovky z nemocnice. Na jedné ručce obyčejná náplast, na druhé s obrázkem.

Mazlík téměř osmiměsíční usl večer v osm hodin a tak mi dal další příležitost domazlit, dochválit, dopusinkovat a dohladit tu naší hrdinku. I zde na fotce je vidět, že jí je líp. Hýřila do 11 hodin do večera a jak do ní vjel nový život, vzal s sebou i hlad. Na ten jsme nasadily účinné zbraně - jahody s glukopurem (miska v ní zahučela nato tata a ještě si u toho pomlaskávala a vydávala libé zvuky), dále pak porce rizota, půl plechovky nakládané kukuřice ("Já ji potčebuju moc moc."), rohlík bez jedné prdelky a bezmléčná verze bonboniéry - viz foto. Místo čokoládky tam má nasypané kukuřičné kuličky a tak zobala a zobala, i když nemá zobáček.

Dopoledne začalo optimisticky. Sári byla bez teploty a ještě k nám přijela babička Haňa, která se vypravila z Prahy pohladit nemocínky a zase v podvečer jet zpátky. Přivezla bílá vajíčka a malovací sadu, kterou jsme si pořídili ještě ve Francii. Sári netrpělivě vyčkávala, než se pár vajíček uvaří natvrdo, a snažila se je popohnat větou "už jsou?." Tady si jedno ofukuje, aby rychleji vychladlo.

Do malování se pustila s jemností, pečlivostí a grácii. Ty první dvě kvality jsou jí určitě vlastní, ale na rozdíl od té poslední je zatím nepovažuje za důležité ke každodennímu rozvíjení. Bavilo ji to moc. Soustředila se na výtvor a plánovala, koho všeho vajíčkem obdaruje. To první bylo pro Haňu, druhé pro maminku a třetí pro tatínka. O tom prohlásila, že "je tlustej." Kdo ho kdy viděl naživo, tak ví, že toto slovo s jeho jménem v jedné větě naprosto nejde dohromady. Když jsem se zeptala kde, tak odpovědí mi bylo, že "ve Francii." Moudrá jsem z toho nebyla. Když Sári navíc přihodila informaci k babičce Haňe: "Ty jsi taková malinká a tlustá jako já," byla jsem už úplně mimo. Já prý tlustá nejsem, tak alespoň že tak a po ostatním nepátrám.

Vajíčka se povedla znamenitě a až s mírnou lítostí jsem musela přiznat, že takto krásná vajíčka jsme ještě neměli...a že jsme se jich nabarvily pěknou hromádku.

Po výtvarném vyžití zavolal z domova tatínek. Všechny tři dospělé ženy jsme si prožily chvilku dojetí, když mu Sárinka pohnutě říkala: "Tatínku, dávno přijeď! Já jsem namalovala vajíčko tobě."

A pak nás zase navštívila paní horečka. Vysoká. Octové ponožky a tulícíse babička byly hlavním lékem.

Na každé ruce milující ruce dvě. To je tak, když má někdo štěstí na babičky. Na maminku vyzbyly nohy a tak jsem jí je pěkně promačkala....

Chutnalo. Bříško oběd odmítlo, ale šťavnaté ovoce si nechalo líbit. Theo jabko nedostal a tak se snaží zdeformovat gumový balónek.

Pak přišel zase útlum a chmury rozehnal až meloun. Sári se na něj tak krásně a upřímně smála....nedivím se. I já jsem jeho oddanou milovnicí a pojídačkou bez záklopky.

Theo měl dnes zlomový den. Velkoryse se rozpohyboval na koberci a objížděl jednu rozházenou hračku za druhou a pak...pak se před večerním spinkáním nechal uzmout babičkou Erni. Dováděl s ní, viděl, že ho nedržím já, a přece s sebou nechal v mazlícím rytmu houpat nahoru a dolu a ještě se tomu nahlas smál. Těch 20 minut jsem jaksi nevěděla co s rukama. Jsem zvyklá mít na sobě či při sobě zmítajícíse žížalku a teď najednou jsem měla tělo jen sama pro sebe...neobvyklý zážitek. Rozhodla jsem se ho občas zopakovat.

Tak takhle to u nás vypadalo skoro celý den. Sárinka spala na rozkládacím křesle s babičkou i přes noc. Teplota se střídala s horečkou a spánek s kňouráním "Proč jsem nemocná mami?"...nedává mi lehké otázky...

Podařilo se nám udělat rohlíku takovou reklamu, že do něj párkrát kousla. Krom něj dnes do bříška pustila jen kousek jablíčka a asi 10 křupek ("Ty jsou moc dobrý. Budou mě léčit"). Není divu, že je slaboučká. Theo kašle taky, ale že by se rozhodl kašlík vyležet, to teda né.

Tahle chlupatá, gumová, natahovací koule nám dnes dobře zvedla náladu. Theo se na její třepajícíse chapadýlka tak smál, že se rozesmála i Sárinka.

Chovat lidmi ze sekce NE-máma se stále nenechá. Hodně teď pobývá na zemi, aby natrénoval tělo na  lezení, a přitom se pokusil zakousnout nám babičku. Věřím, že to bylo škádlení z lásky. Má zatím jen dva dolní zoubky a horní dva už jsou vidět pod kůžičkou dásničky. Za pár dní budeme mít zajíčka čtyřzubého. Jen doufám, že se nám pak nestane to, co včera v noci. Usli jsme oba u kojení a Theovi se zdálo něco akčního. Možná byl krokodýlem a rychle skousl. Já byla probuzená v pikosekundě. Aůůůůů.

*

V noci se stal zázrak. Takový, ve který jsem doufala a prosila. Ráno za mnou a za Theem přišla Sárinka do postele a já slyšela, že nic neslyším. Prostě nekašlala!

Už několikrát po mně Sári chtěla pustit "ty zvířátka na počítači" a já stále nevěděla o čem mluví. Až dnes mi to nějak záhadně seplo a Sárinka mohla trénovat svoji počítačovou způsobilost na www.hraveuceni.cz. Já v jejím věku ovládala maximálně myš na klíček....

Když něco provádím s Theem, musím se připravit na 2 evetuality: buď se ke mně Sári přidá a dělá to Theovi ve své dětské a živelné verzi taky, nebo chce, abych to dělala i s ní. Třetí možnost neexistuje. Dnes třeba chtěla nakojit (byvší přes rok a půl odstavena) Nenechala jsem se zaskočit a nabídla tepou snídani ze své výrobny. Připojení se nekonalo, protože "to se asi takhle nedělá, když jsem na nočníku mami."

Tady jsem začala houpat Thea na holeni a takto to dopadlo. On mi cucal tepláky a tak i ta druhá pusinka se činila, aby po sobě zanechala mokrý flek. Posilování bylo intenzivní. Jen teď budu mít pravé stehno o krapet namakaňejší. Sárinčiných 5kg navíc oproti Theovi je znát.

Dopoledne přišla babička se spontánním nápadem, že zajedeme do ZOO na Hlubokou. Sári reagovala půvabně: "Jó, ano. Tam se mi bude dobře dýchat do krčíku." Jak řečeno, tak učiněno...A já jsem se konečně dozvěděla, že s Theem na břiše a napucnutou taškou vážím stejně, jako lamo-delfín. Nejsem já rozkošné zviřátko?

Sárinka by na houpačce dokázala zase vyvážit jezevco-klokana. Jen nevím, zda-by se zmiňovaní krasavci  nepoprali o sedátko. Pak si k nám stoupla ještě jedna holčička a její tatínek a v této 5ti hlavé koalici jsme převážili i gorilu, která hrdě symbolizuje vrcholovou dvoustovku.

Největší úspěch měly kozy. Nechaly se drbat, krmit trávou, granulema a čmuchaly ke kamínkům. Sári dřepěla v blátě a stálo nás to hodně kreativity, abychom jí od kamarádek rohatek odtrhly.

Mořské akvárko v místní restauračce stálo taktéž za zkouknutí a opatlání.

Odpoledne jsme se chtěli přidat k průvodu vynášející Moranu z města. Přišli jsme k řece pozdě. Zima už byla upálena. Voda odnesla její torzo a tak jsem pro Sárinku alepoň na symbol přicházejícího jara nazdobila větvičku pentličkama. Theo to prospal a Sári akci pozorovala jedním okem jak tajemný partizán. Nebylo jí asi dobře a posléze ozdobila ona babiččiny kadeře zbytky bramboráčků od oběda...

Tak a i jinak jsme oslavovali jaro. Nakonec mi přišel náš pozdní příchod docela symbolický. Se zimou už se patlat nemáme, jaro si zato užívat můžeme.

Po příchodu domů Sári téměř hned usnula. Tělíčko se rozhodlo, že se bacilů zbaví přiložením do kotle a tak začala pěkně hicovat. Když na mě koukala byla jako porcelánová panenka - skelná očíčka, červené tvářičky....krásná, i když nemocná. Já ale i tak věřím, že horečkou uděláme za prostonanou zimou tečku a teplo nastartuje její imunitu ke zdraví. Věřím a doufám...a očekávám další zázrak...

Dopoledne s námi neměl kašel slitování. Sári kašlala v podstatě non stop. V krátkých pauzách stačila předvádět svůj DJský um. Za některé pasáže by se nemusel stydět ani nějaký věhlasný zpěvák deathmetalové kapely - lálálá se mísilo s pištěním a dávivým kašlem...to vše filtrováno reproduktorem plastové hračky, který hlasu přidává na plechové syrovosti, vytvářelo nebývalý kulturní zážitek.

Ovace dostala mladá umělkyně ve stoje. Jen tleskání si musela domyslet, protože ručičky jejího obdivovatele měly co dělat, aby ho udržely ve stabilní poloze.

Theo zkusil performovat sám. Zatím se dostal jen k testování zvukového zařízení. Mikrofon si plete se zmrzlinou a místo zpávání ho líže. Sári mu několikrát dávala příležitost se v lyrických pasážích hlasově přidat, ale on propásl všechny šance. Má se ještě hodně co učit...

Před polednem jsme změnily léčbu - respektive trošku doplnily a přišla dlouho očekávaná úleva. Vyhráno nemáme, ale snad už máme ke zdraví blíž. Po spinkání byla ohlášena návštěva Marušky a Haničky. Když Sári slyšela, že Maruška už má napsané úkoly a je na cestě, rychle přiskočila ke stolečku a začala také psát.úkoly  Ráda bych znala jejich zadání - Sári se na psaní totiž znatelně soustředila a evidentně na papír vtiskávala něco konkrétního.

Holky si hrály s bíloušema. Maruška tvořila, Sári částečně bořila, ale i tak to bylo snad pro obě strany přínosné.

Sárinka si na své osmileté kamarádce pěkně zařádila. Marušce se průprava hopsání  na klíně bude hodit, protože co nevidět se jí narodí bráška Adam a tak bude mít starší sestřička natrénované zásadní kvality pro soužití s miminkem - akce, změna, pohyb...alespoň tak to vyžadují moje děti...už od narození.

Holčičí konvoj na rozlučkovém průvodu k domovu Marušky a Haničky. Sári jela na kočáře a tlačila ji Maruška. Další setkání už máme domluveno a tak se děvčata ještě budou mít příležitost užít.

Den skončil veseleji než jak začal. Sári opět preludovala do mikrofónu - tentokrát z postýlky. Theo ležel vedle ní a s pohledem hudebního kritika přihlížel a já? Já jsem se do rytmu rapu nakrucovala s penízkovou sukničkou kolem boků. Co bych pro pobavení mých zlatíček neudělala. Foťáku došla baterka a tak jste o tuto dokumentaristickou lahůdku kratší.

Konečně došel jeden sen a jeden slib svého naplnění. Sári se dnes poprvé vyhoupla (dá-li se tak říci jejímu vysazení) do sedla koně. Byla naprosto suverénní. Žádný zbytečný ostych. Sedla do sedla, jako by to byla přece úplně normální a běžná věc. Před promenádou ještě vyfasovala helmičku. Kdyby si bývala pod ní vzala zimního kulicha, seděla by jí líp.

Nožky měla opřené o třmeny a držela se sedla. Hřebec Tymián je vyhlášený kliďas a tak s ní kroužil po výběhu s rozvahou.

A toto je nějaká koňská raritka. Prý jeden ze dvou koní tohoto druhu u nás. Nevím, proč zač, ani nač, tak se mě na něj prosím neptejte. Haničce a Sárince se jeho šmírování líbilo.