Naše Samsára

Chtěla jsem psát zamyšlení o hřištích, ale nenapíšu nic. Nesnáším, když si lednička vynucuje úklid, když se chci o jejím vypulírování rozhodnout sama. Ten načatý červený džus bez víčka jsem tam dala já. Teď, před psaním blogu, jsem otevřela ledničku a on se skoro sám převrhl a polil 2 patra potravin. Kdyby nebyl alespoň s vlákninou a tak hustý...kdyby nezatekl do obalu od sýru, který jsem šla omýt, a nepokapal jako bonus celou podlahu v kuchyni, kdyby  vanička s tofu byla zavřená a její obsah po omytí a oklepání nevskočil do misky se špinavou vodou ve dřezu a celou mě nepostříkal....tak bych napsala něco radostného, veselého a hýřivého...místo toho mám rozmáčené ruce a fleky na triku. Tak budu dnes stručná...

Jan Theo Žižka prospal dopolední řádění na hřišti. Nemůžu si pomoci, ale poslední dobou mě to tam nějak táhne. Čím to jen může být?

Tohle už je opravdové poklouzání. Né jen takové to pikosekundové namlsání, které si Sári dopřává obyčejně. I já jsem se svezla a doskočila do kamínkového koberce se zrychleným tepem a pocitem malé holky.

Jako v romantickém filmu...tak i u nás se před vchodovými dveřmi rozdávají polibky. Aktéři nebyli filmově nesmělí, ale přílípli se k sobě bez váhání a hned několikrát.

Oběd nám dnes zachránil kašpárek. Bez něj by do Sárinčina bříška nedoputovalo snad jediné sousto. Už snad ani nebudu komentovat, že červené brejličky nestojí za komentář. Odteď patří k Sárinčině image.

Na odpolední výlet do pohraniční švýcarské vesnice Genthod s nádherným hřištěm s námi cestoval tento kokosovo-čokoládový krasavec. A co je na něm nejzajímavější je jeho sploditel - vajíčka rozkvedlal a s pytlíkovou směsí je smíchal sám pán domu Daniel. Na cestu přibalil i šlehačku a papírové talířky.

Theo si na hřišti také užil svoje. Možná, že občas zpod kukly zahlédl i běhající děti a dřevěnou loď se skluzavkami a prolézačkami. Sárinčino "přátelé, počkejte!" zaslechl určitě. A ne jednou.....to bude zase nějaká hláška z DVD - leč pachatel zatím nedopaden.