Den setkávání - den 6.
14:17 Edit This 0 Comments »Když tak koukám na tuhle fotku a obdobné momentky z mého oblíbeného fóra www.NoseniDeti.cz, říkám si, že to naše vnoučata budou mít zase o chloupek lehčí. Jejich maminky a tatínkové jsou dostatečne vynošení a vymazlení a zajisté budou teplo svého těla a lásku svého srdce nabízet i svým dětem.
Sárinka panenky vozí v kočárku, nebo nosí. Podle toho, jaké mají zrovna požadavky a jak ona sama potřebuje být pohyblivá. Hugo už není žádné malé mimino a tak ho mohla s klidem navázat do hedvábné šály na záda. Spokojeně si pak opakovala, že nosí "jako maminka." Zvládla s ním i snídani ve stoličce a nadšeně na mě hulákala: "jde to!" ...opravdu šlo. Hugo jí šilhal přes rameno, sevřen mezi jejími zádíčky a opěradlem židle, a měl mlsně pootevřenou pusinku v domění, že mu v ní snad něco přistane.
Dnes za námi přijely kamarádky - za Sárinkou Eminka a za mnou její maminka Adéla. Za Theem se dostavil budoucí kamarád Vilém, který se ještě toho času dopéká v bříšku. Sári měla konečně někoho na vodění za ruce a obyčejnou lidskou pospolitost. S místníma holčičkama si na rozdíl od Eminky pořádně babsky nepokecá.
S Emi byla venku pohoda. S některými dětmi je cítit při hraní napětí a soupeřeni, ale s Eminkou se Sári v klídku porovnala i ve svém podklouzačkovém úkrytu.
Theo a jeho prostná sestava. Chytí se oběma rukama za hrazdičku a vytahuje se trupem a zadečkem nahoru. Ještě, že je připoutanej, protože jinak by možná pokračoval až do výmyku.
Pokračování schodového zátiší. Takhle se u nás chodí na oslavu narozenin. "Sári, ty neuvidíš!" "Uvidim!" "Vždyť nic nevidíš!" "Vidim!"
Oslava byla naštěstí jen ve vedlejším vchodě a tak jsme nevzbuzovali nepatřičný rozruch.
V téhle náladě by se blog asi psát ani neměl. Nebo právě měl? Aby byl co nejautentičtější? Mám depku, mám depku, mám depku. Na oslavě mi sedla za krk. A stačilo mi málo. Sárinčina tříletá kamarádka Estelle si s ní nechtěla hrát. Sári jí několikrát vzala za ruku a říká: "Co mi ukážeš teď?"...tak hezky, dětsky, naivně. Ale Estelle nerozuměla. Ani nechtěla. Na tom není nic divného. Zrovna prostě neměla náladu.
Ale ve mně se něco pohnulo. Možná se mi rozjitřila nějaká stará a hluboce zakopaná vzpomínka, kdy jsem si připadala vyčleněná a odmítnutá. Nevím...Najednou jsem měla vztek, že jsem v zemi, kde nerozumí naší řeči. Cítila jsem lítost, že jsme pořád "ti jiní." Zasmutnila jsem si, že být v Čechách, měli bychom nepočítaně možností, jak nalézt kamarády. Vlastně bychom je ani nemuseli hledat, protože už je máme....jen běhají po pokojíčkách o tisíc kilometrů mimo.
Ale ve mně se něco pohnulo. Možná se mi rozjitřila nějaká stará a hluboce zakopaná vzpomínka, kdy jsem si připadala vyčleněná a odmítnutá. Nevím...Najednou jsem měla vztek, že jsem v zemi, kde nerozumí naší řeči. Cítila jsem lítost, že jsme pořád "ti jiní." Zasmutnila jsem si, že být v Čechách, měli bychom nepočítaně možností, jak nalézt kamarády. Vlastně bychom je ani nemuseli hledat, protože už je máme....jen běhají po pokojíčkách o tisíc kilometrů mimo.
A tak si Sárinka kreslila u jejich jídelního stolu a Estelle kroužila kolem v lyžařských brýlích. V postýlce mi Sári řekla, že se jí tam líbilo...tak aspoň že to. Vím, že jí nemůžu ochránit před zklamáním a zároveň i vím, že má na to, aby pár sociálních kotrmelců zpracovala a dobře zvládla...ale bylo mi z toho chvíli smutno. A tady si to přiznat můžu. Můj blog je krom jiného i taková čistička pocitů. Zítra bude zase ejchuchovatější, mám ten pocit...
0 komentářů:
Okomentovat