Naše Samsára

Ráno jsme měli naplánovanou další návštěvu lékařky. Nešlo to jinak. Sári nebylo dobře a i když se snažila jíst i pít, byla stále bez síly a prostě od pohledu nemocná. Horečka se dala o pár čárek na teploměru srazit a vyrazili jsme. "Nechci k paní doktorce" jsme vyslechli hned několikrát.

V čekárně bylo plno. Všechny děti pěkne a z plna hrdla kašlaly. Škoda, že jim někdo nedirigoval - mohlo z toho být zajímavé kašlací blues.

Paní doktorce se poslech nezdál, navíc Sári fakt vypadala schváceně a tak jsme dostali žádanku na vyšetření (a připadnou hospitalizaci) do Táborské nemocnice. Prosily jsme všechny svaté, ať nám pomůžou a můžeme Sári léčit doma. Ta už byla chuděrka hodně unavená. Tady čekáme na rentgen plic.

Pořízením této fotky jsem vyvedla z rovnováhy pána obsluhujícího rentgenové zařízení. Asi v kabince nikdy neměl blogerku...

Pohled na Sári před RTG mašinou byl žalostný. Stála tam, napůl vysvlečená a tak pokorně spolupracovala. Ručičkama objímala kovovou desku, tiskla se k ní a vypadala...tak opuštěně, vystrašeně...já nevim, jak to popsat. Snímek se povedl na druhý pokus. Takže k radiaci nasbírané při cestách letadlem si do tělíčka přidala i první rentgenovou dávku.

Pak jsme šli na dětské oddělení, kde nám Dr. Neškudla interpretoval výsledky. Nález tam je...Ach jo. Sári vypadala čím dál tím hůř, protože od 6ti hodin nepspala, téměř nejedla a jen usrkávala vodu. Teď bylo už po poledni a odběr krve jí dorazil. S horečkou a nedostatečným zavodněním krev prostě neteče...aby sestry nabraly chabou ampulku, rozpíchaly jí obě ručičky a držely jí 3 a Erni. Já jsem apokalyptického obrazu byla ušetřena, protože jsem vyplňovala zprávu s doktorem a konzultovali jsme léčbu. Sárinka pak dlouho ještě poplakávala a ptala se mně "proč mě píchla?" Nějak nedokázala pochopit, že i toto mučení je součást jejího uzdravení. Lízátko co dostala jí nebylo sladkou náplastí ani trošku.

Nakonec jsme se s Neškudlou domluvili na domácí léčbě a já mohla začít oběhávat jednotlivá oddělení, kde nám dělali rozbory a vyšetření, abych nasbírala účtenky a mohla celou péči uhradit. Nemáme české pojištění a tak jako členové Evropské Unie platíme pár haléřů přes korunu za bod.

Nakonec jsem platila něco kolem 8mi stovek za vyšetření a to samé za léky. Částka vskutku směšná. Francouzský doktor za to, že se Sári koukl do ouška a konstatoval, že v něm žádný kousek lega nemá (narozdíl od jejího tvrzení), vyinkasoval 30 euro...

Z rozborů jsme zjistili, že za zánět je zodpovědný pneumokok a nasazená ATB štimují. To, že máme konečně pojmenovaného škodiče v Sárinčině tělíčku mě těší. Víme, s kým máme tu čest. Ale na druhou stranu mě to děsně štve. Sári je na pneumokoka očkovaná (jaksi neefektivně), téměř každý článek na netu o této potvůrce očkování propaguje jako účinnou prevenci. U nás to moc nezabralo...a co dalšího mi leží v hlavě je pocit, že Sári pneumokok zlobí od začátku kašle. Poslouchali jí při 6ti prohlídkách 4 lékaři a až v nemocnici jí udělali test moči na pneumokoka. Zahleňené ouško má také 2 měsíce a občas naléhá: "mami, mluv velikým hlasem" - tím myslí nahlas. Její tělo muselo přistoupit k radikálnímu řešení, abychom konečně věděli, jaký nezvaný host v jejím tělíčku úřaduje...tak snad už se nám opravdu podaří najít to opojné zdraví...
S návštěvou nemocnice se ukázala jedna zajímava souvstažnost. Theo cítil, že není čas na legrácky ani zlobení a byl naprosto úžasný. Celé martyrium absolvoval u mě na břiše a pozoroval. Lékařům se tedy snažil vysvětlit, jakou diagnózu sestřička má, ale když jsemmu vysvětlila, že teď tu není od hovoru on, poslechl. V autě po cestě domů jsem si všimla, že se znatelně ulevilo i jemu. Přestal kašlat, začal se smát. Asi si oddechl, že už je Sári dobře opečovaná a nehrozí jí nebezpečí.
Takhle se ozdobil stonožkou a počítal probíhající elektrony kabelem od počítače.

Sárinka hned v autě usnula a pokračovala i doma. Zlepšení bylo vidět hned. Koukali jsme na Broučky a babička vyndala na pomazlení nádherní figurky od pokračovatele Trnkovské tradice - berušku a broučka. Theo mi dal prostor se se Sárinkou potulit a byl přes hodinu s babičkou a pak ještě pokračoval v rejdění s dědou!!!! Ten kluk nám krásně vyspívá.

Tady jsou dobře patrné úlovky z nemocnice. Na jedné ručce obyčejná náplast, na druhé s obrázkem.

Mazlík téměř osmiměsíční usl večer v osm hodin a tak mi dal další příležitost domazlit, dochválit, dopusinkovat a dohladit tu naší hrdinku. I zde na fotce je vidět, že jí je líp. Hýřila do 11 hodin do večera a jak do ní vjel nový život, vzal s sebou i hlad. Na ten jsme nasadily účinné zbraně - jahody s glukopurem (miska v ní zahučela nato tata a ještě si u toho pomlaskávala a vydávala libé zvuky), dále pak porce rizota, půl plechovky nakládané kukuřice ("Já ji potčebuju moc moc."), rohlík bez jedné prdelky a bezmléčná verze bonboniéry - viz foto. Místo čokoládky tam má nasypané kukuřičné kuličky a tak zobala a zobala, i když nemá zobáček.