Naše Samsára

Cestování šlo hladce. Odbavili jsme se rychle a pak předběhli frontu na rentgeny přes business class (asi se nás pozemnímu personálu sželelo a poslali nás přednostně). Všimněte si prosím, jaké modré nebe jsme opouštěli! Prosím, zařiďte nám i tady tuto blankytnou oponu...ten místní šedivák a zimouřák nám nějak nevyhovuje.

Tady jsem se ještě vesele fotila a za moment přišla moje chvíle. Chvíle, kdy se čas zastaví, mysl neexistuje a fungují jen jakési prehistorické programy o přežití.

Dala jsem si sousto svačinky z domova. Ukousla chleba a asi ho nedokonale rozkousala (ano milý muži, slyším tvoji námitku že jídlo nejím, nýbrž nasávám pod tlakem). Spolkla jsem. Chlebu se nechtělo dolů a zasekl se mi někne na půli cesty. Tlačil a to hodně. Instinktivně jsem vzala malinké Theovo pitíčko a dala si lok. Bolest se zvýšila, ale jelikož se mi to už párkrát stalo a vždy zafungovalo napít se víc, aby voda sousto spláchla, přidala jsem další dva loky. Bolest se stupňovala. Voda neprošla a začala se mi nalévat do dýchací trubice...a já se začala topit. Bublalo ve mně, nemohla jsem se nadechnout, voda vytékala pusou i nosem...Stále jsem bezpečně držela Thea a druhou rukou ukazovala nade mnou stojící letušce, ať mě plácne do zad. Ona mě po nich jen poťukala a stále se ptala "Ca va?" ...Dop****e, jdou ze mě bubliny, nemůžu dýchat, sípu a ona se ptá, jestli mi je dobře. Asi se jí nikdo na palubě zatím nedokázál topit pár loky vody.

Nabídla mi, že mi dá vodu a já doufala, že to zatracené sousto už spláchnu a že předtím jsem se napila jen moc málo. Kývla jsem a sotva dýchala. Napila jsem se a začala se topit znovu. S tím rozdílem, že tentokrát byl moment bezdeší o dost delší. Letuška koukala, co se děje a začala do uličky, kam ze mě vybublávala vražedná tekutina dávat ubrousky, aby tam neměla nepořádek. To už se mi podařilo přes uličku podat Thea Erni a najít zpátky svůj dech.

"Ca va," mohla jsem konečně říct a chvilku se vzpamatovávala ze setkání se zubatou. Možná přeháním, ale těch pár chvil, kdy jsem nemohla roztáhnout plíce a naplnit je slastně vzduchem bylo intenzivní jako málo co...možná, že bych je mohla připodobnit k porodu. Chvíle, kdy přichází život byla pro mně stejně intenzivní jako ta, kdy se pod mým životem zaklepala zem.

Možná jsem se ve vzduchu znovu narodila.....možná to bylo jen takové drobné připomenutí, jak je ta stříbrná nitka, držící nás v tomto divadle světa, křehká.

Theo si počkal, až se maminka znovu uklidní a pak spokojeně celý zbytek letu prospal. Po přistání mi sbalil tašku a šlo se...směrem do kapitánské kabiny, kam Sári mohla po domluvě nakouknout. Překvapilo nás krom tisíců budíků také to, že jsme letěli pod velením ženy...to se mi stalo snad poprvé.

Sári se v kabině jen stydlivě rozhlédla a pak zasmutnila, že nedostala od pilotky propisku, kterou jí daroval pilot při minulém letu. No, není každý den posvícení a není snadné uspokojit mladou slečnu, která bere cokoliv, co se alespoň jedinkrát stane, jako tradici...

Po velkém objevování bytu babičky Hani a krátkém spánku jsme vyrazili do chladu velkoměsta...a Sárince nechali u kadeřnice Moniky doupravit ofinku, kterou jsem ji umělecky ofidlala v cik-cak stylu.