Rodinné radovánky - den 23.

22:17 Edit This 0 Comments »
V Toulcově dvoře byl předvelikonoční jarmark a tak jsme se tam ráno vypravili. Sári vstávala brzy a ještě se jí podařilo se před vstupem do metra pěkne poblinkat z kašle a tak měla nařízen klid, neboli za ní ťapaly nožičky babiččiny.
Z celeho stánkového reje a představení na pódiu nejvíce zabodovali koníci.
Nesměli jsme si nechat ujít podrobné okouknutí tohoto "bílouše." Bíloušové jsou Sárinčini největší oblíbenci a když jsem se jí kdysi snažila vysvětlit, že se jim říká bělouši, poučila mě, že jsou přeci bíloušové, když jsou bílí. A to má pravdu. Nad takovým argumentem jsem mohla jen pokrčit rameny a pak přikývnout. Už jim říkám tak, jako ona. Přidejte se k nám!
Lidové písničky a tance měly také svůj půvab. Sári koukala zaujatě. Zato když měly děti pré a mohly tančit samy, postávala v naší blízkosti a občas jen nenápadně zavlnila bokama a zapérovala v kolínkách. Je to stydlivka.
 
Po cestě zpátky se k nám přidali dlouho očekávaní příslušníci naší rodinny - Sárinčin nejoblíbenější a jediný bratranec Áďa a teta Jana. Sári Áďu vyhlížela už ve vagónu metra a chtěla po babičce Haňe, aby jí dala brýle a následně i dalekohled, aby Adámka našla. Museli jsme jí vysvětlit, že ho nemůže vidět. Na otázku proč mě nenapadlo nic lepšího, než optické zákony vmáčknout do věty, že je za rohem.
Zde na fotce stojí za povšimnutí, že rodina nejen že sladila pokrývky dolních končetin, ale i krok.
Theo nám doma prstíkama a dokonce i hlavou zahrál na klávesy. Dnes byl na mě zase tak přilepenej, že nedopřál mazluchtivé rodině ani chvíli pochováníčka a tak budeme muset nastolit nějakou osamostatňovací kůru. Theo, z bříška už si vylezl, zpátky to nepůjde a tak je třeba budovat důvěru v okolní svět....nejen maminka stojí za prozkoumání tělo na tělo.
Takhle se umí tulit Sári s Áďou.
A takhle se oťukávají bratranci.
Tohle jsem si za mlada a bezdětna myslela, že mě mine. Plastový koník s okřídlenou elfí jezdkyní. Když jsem procházela hračkářstvím a zavadila pohledem o tohoto bílouše, zahodila jsem předsudky a na oves ho nalákala domů. Radost byla. A konečně má nosorožec parťáka na pusinkování.
A zde vám představuji portrét Ňuňufa Sárinkového, kterého zvěčnila sama jeho očuchávatelka. Zajímavá je především netradiční kompozice očí. Oba fotografované objekty ukazují pouze jedno a ještě navíc každý jiné. Onehdá jsem se dozvěděla, že Ňuňuf nemůže Sárince spapat jídlo, protože nemá pusinku, ale zobáček. Jak to s příjmem potravy dělají ptáci mi je na základě tohoto pravidla záhadou.

0 komentářů:

Okomentovat

Novější příspěvek
Starší příspěvek