Naše Samsára

Nejdřív narychlo spíchnuté PFko...Jestli nechápete hlavu toho opeřence v rohu, nevadí, já ji taky nechápu. Možná je to zakódovaný vzkaz pro vyvolené čtenáře blogu. A že vás zbylo jen pár, skalních a opravdických, kteří se nedali odradit mým nepsaním. Jestli vzkaz někdo rozluštíte, dejte mi vědět prosím...
Theo dostal od Ježíška helmu a pasoval se na Bořka Stavitele. Sári tím pádem z logiky věci musí být jeho pomocnice Týna. Papírové domečky jsou dílnou i domovem...odehrávají se tam divotvorné věci, jen se mi je bohužel nedaří zachytit nepozorovaně, aby byla interakce těch dvou herců autentická. Tak aspoň kousíček...
Před Štědrým dnem se děti často stylizovaly do Marie a Josefa. Sári říkala Theovi Josífku a jen když zazlobil, tak ho častovala: "No Josef, nestůj mi na tom!" Theo svojí bohorodičku nazýval "Malije malije Sálí" a když náhodou Maliji zapomněl, tak mu to bylo hnedle připomenuto.
Sári dnes přišla na vzácný poznatek. Doslovný přepis: "Kluci jsou móóc chlupatý. Jsou jako zubři. Táta má nohy chlupatý jako pračlověci." Dani, promiň. Teď to bude chtít detailní foto tvých vypracovaných končetin, abys tuhle pračlověčí nálepku sklepal...
Měli jsem plány na Silvestra, ale on si nás naplánoval trošku jinak. Dani má antibiotika a Sári horečku a horší dýchání. K ránu trošku blouznila a viděla růžového pejska, jak jí sedí na polštáři a trvalo dost dlouho, než se uklidnila z neštěstí, že jí zmizel. Chtěla ho napořád. Vzhledem k tomu, že se u nás dějí zázraky, tak se jí pak odpoledne na polštáři objevil znovu a už si ho mazlí. Jen reklamovala, že tamten byl v jiné pozici...no, i andělé se občas přehmátnou a mají rezervy v dokonalém plnění dětských přání...

Tak nám ten čas zase nějak odpádil. Prožili jsme kouzelného Ježíška plného zázraků. Přinesl nám ozdobený stromeček a nazdobil nám celý obyvák a kuchyň. Zapálil svíčky a přichystal zapalování lodiček, do kterých předtím Sárinka vytvořila svíčky.
Stromeček máme nádherný, ale zapomněla jsem ho vyfotit. Snad se polepším...do 3. králů je ještě čas.
Tady je jedno bublinovací video z předvánočního času, kdy jsem potřebovala děti zabavit a stačila kapka jaru, miska a brčko. Asi hodinu jsem měla čas na přípravu oběda a za mými zády se vytvářely pěny nadpozemské...Mohla bych tuto metodu patentovat jako lék na astma :) je to sluchově přijatelnější než foukání na flétničku.

Jedna památeční fotka z prima návštěvy. Kamilek s Radimkem prošli konkurzním řízením a byli uznáni za vhodné kandidáty do skříňkového bunkru. Jen až jim doroste sestřička Linda, budeme muset asi probourat příčku do sousedního holobytu. Většinu času byly děti ve skřníňce zavření s miskou perníčků a dvěma baterkama...prostě ideální místo na hraní, když zbytek domu skýtá jen pár set metrů čtverečních volného prostoru. Asi nám z nich rostou partyzáni.
V prosinci jsem měla nějaké zařizování (Ježíšek ví) a s Theem na zádech jsem zažívala nové rozměry společenské vyjímečnosti. Nejen, že v uličkách obchodů nacpaných zbožím naschvál kopal nohama do stran a nutil mě mít minimálně jeden pár očí i na bocích a proplouvat obchodem s obezřetností tajného agenta, ale on na mně nachystal ještě další libůstku. Vybíral si obyvatele tmavší pleti - romy a vietnamce a na ně hulákal "fůj, fujavec, ble, bl-l-l-l-l-l" Občas jsem se i bála. Daniel přišel na to, že mu musíme dát lekci z rasové diverzity lidstva aby pochopil, že tmavší lidé nejsou špinaví. Perné chvíle to byly a doufám, že ho to brzy přejde.

..poletí Theo. Má sbalený kufřík, v něm sušenky a nějaké dráty. Sušenky si vlastně raději posvačí, sedne si ke stolu a debužíruje. Na letiště asi pojede s prázdnou. V Jeruzalémě na něj asi počká tatínek, který tam je momentálně na služební cestě. Sárinka letět nechce a filozofuje. Svojí prababičku uklidnila přesvědčivým tvrzením, že je jak koule jen tam, kde má břicho, ale tady na těle je taková placka. Pak se shodli s Theem, že prababička není maminka (ani babičky Hani) a že je "stará dáma." To řekly docela citlivě..na to, co z nich občas vypadne.
Dnes u večeře jsme měli náročnou diskuzi. Haňa označila naše byt-provoňující plody přírody "gdoule jako koule" a už to jelo. Theo vyřvával: "ne, to nejsou gdoule, to jsou koule" a Sári zase "to nejsou koule, to jsou kdoule." Oba stupňovali hlasitost i kadenci. Dost mě to pobavilo. Do nějakého nezávislého studentského filmu by to byla scéna jak malovaná.
Tady máte jedno instruktážní video demonstrující lapání signálu. Je to věda. Že je k tomu dobré laso jsem zjistila teprve nedávno. Mladý technik je na videu témeř přesně 2 roky a čtvrt mlád.
Tento mladík se tuhle babičky Hani hned po jejím příchodu zeptal: "Přišla jsi i s manželem?," což je v rodinných souvislostech hodně humorná a absurdní otázka. Kde k tomu přišel..težko říct.
Sári mi poprvé řekla, že jsem blbá, protože to slyšela od provařené školkové firmy Miry. Ta jí docela zlobí a dělá na ní prý úšklebky. Vyvážila to Nevena, která Sárinku dnes naučila předstíraně krkat do dlaní. Třeba se to někdy bude hodit..kdo ví?

Hádejte, co to je...
Ani pecky od oliv, ani bobky králíčka Azurita. Jsou to moje...moje....kamínky do dnešního rána v játrech pobývající. Měly krásnou hráškovou barvu, ale než jsem narafičila floristické zátiší, tak na sluníčku ztmavly. Dnes jsem jich tváří v tvář potkala minimálně 160 a ty nejvypečenější kousky měly centimetr a půl. Je to fakt neuvěřitelný, jak perfektně ta očista funguje. S těmi minulými jsem na 410 kusech a tak už je přede mnou jen 1590 kamenů, aby moje játra byla jakš takš ve formě. Po dobu 14 let denně zpracovávala minimálně dva prášky, do toho sezónní vakcíny, pak 6 let hormonální antikoncepce...myslím, že si zaslouží pořádnou péči.

Na odreagování po tomto detoxifikačním okénku jsem zařadila křeččí píseň s rozhovorem.

Sárinka si mě tu vymalovala. I s miminkem v bříšku - na srdci. Žádné se v dohledné době neplánuje (nebo to si alespoň myslím já), ale ona už se dopředu těší. Občas mě nabádá, abych jí povyla sourozence třeba příští týden. Tedy ne hned. Tak to asi neklapne, ale jsem ráda, že prokazuje dostatek trpělivosti a je si ochotná na dalšího pokusného králíčka pro své hrací-mučící kousky počkat.
Theo celé dopoledne nosil tatínkovy lezačky a vehementně a neohrabaně tak bořil vše, co si Sárinka postavila na tatami. Theo je teď v období odhalování identity své matky. Jde na to zprvu vylučovací metodou. Již dvakrát se na mě zkoumavě zadíval a prohlásil: "Nejseš..auto." Nejsem, nemám stěrače a místo troubení občas křičím. Ohledně mé karosérie zase vyzkoumal že "nemáš fousy. Chupy máš," a sledoval mi pár dní neopěčovávaná lýtka. I zde mu dávám za pravdu.
Byli jsme na Kašpárkohraní, kde bylo vyvrcholením večera vystoupení babypunkové skupiny Kašpárek v rohlíku. Byl to docela nářez a tak jsme si mysleli, že děti to nebudou chtít sledovat. Na pódiu skákali muzikanti v bláznivých čepicích a když jsme se chtěli po pár kusech písní vydat k autu, Theo, sedící mi za krkem, mi násilím otočil hlavu směrem k pódiu a řekl: "ještě baví." Sári se přidala a tak jsme ještě vydrželi. Dobře tomu tak. Zjistili jsme z textu jednoho hitu, že Barbie už má uvařené plastové špagety.
Děti si na akci udělaly svoje opravdické placky na špendlíku. Sári nakreslilá báječného undergroundového anděla a Theo má zase na placce velký třesk. Občas si je od nich půjčuju a pyšně je nosím...ony mi totiž sluší. Sárince zase slušel čumáček kočičí, který si při konzertě otírala do jednorožce.

Zdarví není stále stoprocentní a tak si nás opět po celý den užívala naše zahrada. Nosnice jednorožčí a nosník krysí si hledali dírku, kde by se zašili. Zakotvili pod sušákem s prádlem (podprahový vzkaz: nová pračka pere), následně ho 2x strhli na zem. Prádlo se ušpinilo. Már reklamovat pračku? Pak k úkrytu přikotvili další modul ve formě stanu a všudypříromné krabice po stěhování. Tak se jim tam líbilo, že nechtěli ani na oběd. Kreativní konstruktéři.
Na magnólii nám vyrostly takové zvláštní útvary. Sári ví, co jsou zač. Je to prý pupenovník a vyrostou z něho další magnólie. Tak to si minimálně jeden pupenovník odvezeme, až se budeme stěhovat jednou do svého.
 Takhle si nacvičily spolupráci v jednom prolejzacím hradě. Byl pro děti od 3. let a Theo chtěl mocí mermo se Sárinkou. Leckde nedosáhl a tak mu sestřička posloužila jako stupínek. Když ani tak nezvládl přelézt do vyššího patra, vylezla jako první a vytáhla ho k sobě za hlavu. Dolů ho zase stahovala za plínu, protože visící nožky nenahmataly podlahu. Dnes se jim to hodilo a předvedly babičce Haňe, že i takovej dvouleťák může umýt tabuli i v tom nejhornějším rohu.
 Babička - prababička nám poslala rajskou s knedlíkem. Tohle jsem u Thea ještě nikdy nepozorovala. Spontánně začal mističku vylizovat, až leštit...
 Babi, vařit opravdu umíš. Asi to bude chtít někdy repete. Mně se takové nadšení za dva roky jeho života (krom kojení, na to se taky lačně vrhal), baštou v misce vykouzlit nepodařilo.

To koukáte, jak zase píšu co? Já taky...to je tak, když je tatínek za oceánem a nemá každodenní přísun novinek. Tak mu takhle posílám aspoň malý blogový kousaneček dnešního dne. Chutnal po ořechách.
První křížová výprava za nabušenýma skořápkama se odehrála už dopoledne, kdy jsme paběrkovali na ulici, kde leckde lecjaký ořešák vystrkuje přes plot kudrny a po dílech shazuje svoje dary. Odpoledne jsem se vydali k našemu mystickému kompostu, kolem kterého se také objevují oříšky. Já jsem byla hlavní picalka. Koukněte sami.
Theo si to přebral tak, že do čehokoliv se bouchne klackem, upustí ořech. Snažil se ho vymlátit i z naší okrasné tůje. Pak to komentoval, že picnul, ale nepodažilo. S klacekm k sobě přirostli a Theo ho nechtěl při návratu do interiéru odložit.
Máme novou pračku! Tak nabušenou, že bude možná i sama vařit. Její montáž děti hodně bavila. Přinesly si svoje papírové kufříky, do kterých jsem jim naházela po pár šroubovácích a důležitě postávaly kolem pána vykonavače (montér to není, pračkovač taky ne...jak ho nazvat?). Theo předváděl svoje zaujetí tázací větou "co to je?," kterou opakoval nehledě na fakt, že jsem mu již několikrát na tento dotaz odpověděla. Asi čekal, že promluví někdo povolanější a k popisu bubnu přidá i vzorec na výpočet rychlosti otáček. Sárinka ho, sedíc na kufru s opravdickým nářadím, objímala a říkala mu "ty stará rachotino." Theovi to nevadilo. Kupodivu. Já bych se asi ozvala.
A já jsem dnes asi o 250 žlučových kamenů lehčí. Některé byly velké i přes půl centimetru. Chtěla jsem je vyfotit, ale pak jsem si říkala, že to by byl možná trošku humusíček...koho to zajímá, ať si počte tuna: http://www.zdravi-az.cz/Dalsi_druhy_ocisty00.php

Děti nám v noci jaksi prochládají. Peřinku používají na přikrytí jen zespodu - zmuchlají si ji pod sebe. Dnes mě napadlo, že jim upravím kojenecké spací pytle. Udělala jsem jim průřezy na nohy, předvedla působivou reklamní kampaň na spaní v pytli a bylo. "Já chci být taky v pytli," ozývalo se pokojíčkem. "Oba budete v pytli," uklidňovala jsem je. A jak jsem řekla, tak se stalo. Myslela jsem si, že Theo v tomto modelu nezvládne vylézání z postýlky, ale dokázal mi, že ho zúžený rozchod nohou nikterak neomezuje.
Sári v noci na dnešek zase jednou zvracela, ale to bylo asi z přejedení, protože konečně dostala chuť k jídlu a navečeřela se do plno-syta. Při jídle Theo ihned reklamuje, když se ušpiní a potřebuje utřít. Před pár dny přišel na chyták. Prstíky od bramborové kaše si utírá o moje předloktí. Sedím totiž v dosahu a kapesníček není vždy hned po ruce. Když jsem mu hubovala, co to dělá a proč se do mně utírá, bezelstně se na mě podíval s vysvětlením "masáž?" Kdyby k tomu používal med či čokoládu, tak neřeknu. To dnes docela frčí, ale masáž dušenou zeleninou s kaší mi přijde už překombinovaná. Nehledě na to, že o nějakých hnětoucích pohybech nemůže být ani řeč. Slovo závěrem, povýšila (ponížila) jsem na utěrku.
Sárinka zase ráda ujízdá z mých zel-ovocných specialit. K snídani si dělám ovocné saláty s datlemi a kokosem. Sárinka chtěla vzorek do své mističky a upřesňovala: "já to nechci mít s datlem. Dej mi to bez datlu." Jó, holt i vegetariáni se občas seknou...
Víte, jak se jmenuje žena od náčelníka? Sári si na jednu takovou hrála a prohlašovala se býti náčelenkou...když o tom tak přemýšlím, zdá se mi tento tvar logičtější, než ten oficiálně uznávaný. A v zimě by z náčelenky mohla být kulišárna (komu to neseplo, tak přidávám vysvětlení: od kulicha na hlavě ).

No jo. Víc než půlka za námi. Daniel oslavil na začátku dvaatřicetiny a Sári dva dny předtím šla poprvé do skřítkovské školky. Já jsem tam s ní strávila dvě dopoledne. Ale nemyslete si, že jsem si tam byla hrát. Měla jsem vlastní práci. Vyšívala jsem značky na ručníčky. Chudáci děti. Snad si to svoje poznají. Sárinka vyfasovala deštníček, což se ve třídě Sluníček může hodit i jako slunečník, že jo...
Sári chodí do školky ráda. A zrovna tak ráda si tu a tam nechá ode mně nadělit dovolenou. Přijímá ji pokorně a ani nechce zvýšené diety. Teď se také dovolenkuje. Rozhodla se otestovat mojí nervovou soustavu astmatickým záchvatem spojeným se střevní virózou. Už je kulminační bod za námi, zotavujeme se. S vděkem sleduji, jak to co do ní padá z ní již zpátky stejným otvorem nevystříkává a jak nabírá sílu. Těší mě to i z toho důvodu, že jsem...a teď cituji zprávu, kterou jsem zaslala Danielovi na služební cestu do JůEsEj: "Tož urvala jsem vrata od pračky." Vůbec to s ním nehlo a ani se neptal, jak to. Tudíž jsme teď odkázáni na valchu a recyklaci špinavých oblečků způsobem "naruby" či "zadekvepředu."
Jo a ještě jedna bonusová informace. Sárinka je o jeden zub kratší. Nad horní dvojkou se jí udělal váček a tak zoubek musel ven. Trhání jsme zvládli, následnou léčbu zmrzlinou děti přetrpěly (soucitný Theo se chtěl také léčit...) a teď má Sári v puse prima přihrádku, do které si strká brčko, jazyk, prst a dlaší nepředvídatelné artefakty.
 Při každodenním pozorování jsem došla k závěru, že děti, více než jídlo, potřebují každodenní přísun vitamínů bunkrových. Neboli skovávačky je povznášejí na těle i na duchu. Do koše s prádlem se teď nevlezou, ale z kuchyně se pomalu a jistě stává partyzánská zóna, kdy tajné pozorovatelny se zavírajícímise dveřmi na fotobuňku (poháněnou šňůrkou, která je navlečená na úchytky dvířek) zabírají již 5 skříněk. Ještě, že nemám tolik kastrolů, a mám kam uložit děti. Ufff. Až přijdete na návštěvu, bude vám také jedna skříňková pevnost přidělena. Já musím demonstrovat několikrát týdně, do kterých bunkrů se nevejdu a kam jsem schopná se při maximálním výdechu a po spolknutí minimalizující tablety vejít.

..nás čekají zítra. Před dvěma lety touto dobou jsem byla s Danielem a ještě jedním těhotným párem v Ženevě v kině na animovaném filmu. A pěkně k ránu se Theo začal kutat ven...už toho zvládá tolik. Mluví v souvětích...jen žasnu, jak logicky přemýšlí. Sárinka taky. Onehdá se mě ptala, jak to je s těma směrama. Nechápala jsem a tak mi to upřesnila: "No Sluníčko. Kde je východ, a kde záchod."
Theo se mě zase dneska ptal: "Po po máš mami? Mačk mačk omáčku?" A ukazoval ždímací hmat prstíkama. Nikdy mi nedošlo, že omáčka je mačkaná. On se obecně hodně moc zajímá o můj obsah talíře a rád se mi v něm probírá.
Tady uklízí s tatínkem jeho nářadí. Jsou v pracovně, která je pracovně rozharaburděná, tak přihmuřte očko prosím...
Chybí nám tu fotky z dovči v Rakousku. Dodám dodám..jednou. Raději neslibuji kdy.

Sárinčina oslava 4. narozenin. Moc se povedla. Celé dopoledne propršelo, ale pak se andílci vytáhli a oblačnost roztáhli. Hlavní dar se nám podařilo uhlídat nespatřen až do odpoledne, kdy přišli účastníci oslavy. Trampolínu jsme v děsném slejváku sestavovali předcházející večer. Protože byla videt z oken, přilepili jsme k rámům textilní rolety a do oken bez rolet jsem nastrkala jeden polštář vedle druhého. Sári šmírovala, škemrala a technikami lstivými se snažila zjistit, co na zahradě je. Ona mi už pár dní tvrdila, že dostane trampolínu (normálně mi to vytáhla z hlavy, neměla z čeho to poznat), ale i přes to byla nadšená. Jednu chvíli na těch 3,6 m hopsalo 6 dětí...
Sári sfoukávala, Theo radil a Kamilek v pozadí (mimochodem to je Sárinčina láska) stále dojemně zpíval "hodně štěstí zdraví," i když hlavní sbor měl už dozpíváno.
Na sobotu připadla oslava Slunovratu v Holašovicích, kde jistý nadšenec nechal zbudovat kamenný kruh - ve stylu Stonehenge. Je to nádherné místo. Podrobnější info najdete tady http://www.archet.org/megality.htm#14
Povídaly jsme si s kamenem a Sári tvrdila, že neslyší, co jí říka, zato pole jí řeklo: "Buď šťastná a vítrná" a pak jí vítr pošeptal do ucha: "Buď zdravá a nejemná." Ona si tu poslední radu vysvětlovala tak, že nemá být jemná na Thea...haha..to je alibismus první kategorie :) chtělo by se mi napsat, že na něj jemná ani není, avšak není to pravda. Je mnoho chvil denně, kdy si společně hrají, špitají si, jeden se stará o druhého...a pak jsou ty chvíle druhé. To abychom naplnili polaritu tohoto světa žejo.
Theo se druidů s rohama na hlavách trošku bál a tak nechtěl opustit naše těla.
Finální zasazení 8mi tunového kamene na dolmen, kterým příští rok, na Sárinčiny narozeniny, proběhne paprsek zapadajícího slunce a zažehne středový menhir, který se nachází v kamenném kruhu.
Líbilo se mi, jak si tito lidé hrají...slavnost brali vážně a velký kus trasy k místu určení táhly kámen původním způsobem - tedy na kůlech a lenech.
Sári si nemohla ujít lichokopitnické poježdění.
Pan šéfik, který o sobě peohlašuje: "Tejo, chapín. Já chap!" To "chapín" pochází z mého chlapíno, jak mu občas řeknu. Odkud má sebevědomé vyjádření "já chap" netuším, ale naprosto mu to věřím. Je to dítě nekonečně moudré...
Včera večer se mu nechtělo spát a tak vysvětloval: "Nechci pinkat."
Já: "Proč?"
Theo: "Nemůžu víš."
Já: "Jakto?"
Theo: "Boí hava" a pak mi ukazoval kde ho bolí. Zdá se mi to, nebo je na výmluvy tohoto typu ještě brzy?
Theo nebyl z programu nadšený a tady pózuje jak drsnej rapper v značkové teplákovce. Jen mu na hrudi chybí ten řetěz se značkou mercedesu na krku. Nebo to už se možná dávno nenosí, ale to mi je fuk.
Sári si nechala dát make-up a babičku Erni (si) vydatně podrobila.

Byla tu na návštěvě kamarádka, kterou jsem zasvěcovala do vázání šátků na její tříměsíční Sáru a Sárinka hnedle taky začala mít velkou potřebu si něco navázat. Ve výběrovém řízení vybrala jednorožce (jak je z fota jasně patrno) a konečne dostala dlouho schovávaný dětský šátek na nošení. To bylo radosti. Jen jsem nechápala, proč se Theo válí na zemi a opakovaně něco uplakaně vyřvává. Propracovala jsem se k němu a ptám se, co chce a on "do šátkůůůů." To znamenalo, že chce taky navázat. Sári vyběhla do druhého patra a přinesla mu "klučičí, protože je modrej" šátek. Čičině se v něm tak líbilo, že odmítala vyšmodrchání a Theo takto chtěl i obědvat.
Další Theovy hlášky: "Pomóóóc, nebaví."
"Co tě nebaví?"
"Ukízet. Hačky." - to začíná brzy. 22 měsíců a už má vypracovaný odpor k uklízení.
Na nedělní akci Pohádkový les Theo vyhrál svoje první lízátko. Ujal se ho s vervou a pro jistotu ho ani nevyndával z pusy, dokud z něj nezbyla jen pidi kulička. Haňa se ho ptala, jestli chce rohlík a on na to: "Nechci, jížu." Překlad: Když už jsem konečně získal tuhle sladko-sladkou a lepivou dobrotu, tak mě nerušte.
Sári pokračuje v mém zasvěcování do tajů života. Když jsem jí dávala oříšek, tak na mě soucitně pohlédla a pronesla: "To je v požádku. To není alergie. To patží k životu," a přitom mě něžně pohladila po tváři.

A teď takový průřez prvním čtvrtletím v našem novém domově.
Malování je vášeň. Žádný papír není dost veliký. Malujou oba a rádi si tahy štětce protahujou až k sourozenci na čtvrtku.
 Byli jsme na Pražském hradě - najdete nás? Fotku jsem nechala schválně ve velkém formátu, aby z blech byli alespoň mravenečci. Theovi se moc líbili "jojáci"...až časem je opravil na "vojáky."
Moji kluci zkouší propojit vertikálu s horizontálou. Je to takové starokeltské učení známé jen zasvěcencům.
 Sári přišla na to, že má na panence poutko na pověšení. Během mžiku si vystavěla věž a já ji lapila zrovna, když se sápala na naší převzácnou mandalu, aby ji sundala a udělala místo na panenku. Bráška ji po právu obdivuje a jen co jsem věž rozmontovala, začal ji stavět znovu.
 Ještě před tím, než jsme ho nechali ostříhat. Teď už je to kluk. Takovej kluk, co se někde ťukne a možná ani neťukne a přijde s průpovídkou: "Au au, bolí. Bombónek, posim posim. Oanžovej." Zkouší to několikrát denně. Oranžová barva u něj vede...tedy alespoň podle názvu, protože za "oanžovou" umanutě označuje všechny ostatní barvy. Další skupinka vět, které slýchávám pravidelně a tak nějak tuším, od koho se ji naučil je: "Dej mi to. Moje. Nedam"
 Takhle se to u nás nosí.
 A takhle se spinká, když příprava oběda trvá moc dlouho...
Z tramvaje: "Maminko, ty jsi žena viď? A taky jsi dospělá a taky jsi dáma." Pravdu dí!

Tak jsem slibovala zamčení blogu a místo toho jsem ho nechala neplánovaně vyhladovět. Vám, co jste vydrželi koukat pravidelně na neměnnou stránku, posílám virtuální medaili.
Jak mě mrzí, že nepíšu a nefotim. Kvůli dětem. Kvůli momentům, které se už nikdy nevrátí, ale....nestíhám. Fakt že ne. Děti večer usínají pozdě (dnes kolem desáté) a než pak uklidím alespon kuchyň od kreativních stop po večeři, odepíšu na maily a v mezičase stihnu nafialovět stěny schodiště, je po půlnoci a na blog nepřijde ani myšlenka. Tak to jsem se teď trošku ospravedlnila, žejo... díky za pochopení.
Navíc jsem začala pracovat. No fakt! A moc mě to ba. Vlastníte-li kulatej pupík miminkem vyplněněj, koukněte semka www.vedomyporod.cz

A teď k věci - neboli k těm našim dvěma šéfíkům. Rostou a vyzrávají, jak už maj děti ve zvyku. Theo už plynně mluví. Ve větách, skloňuje..jen ještě nepřišel na to, že jako správnej chlap by neměl říkat "jozlila, jozbyla či vyspinkaua."

Tady vidíte závěr dnešního odpoledne, kterému předcházelo vášnivé malování (čtvrka velikosti A2 nestačila a tak dost barvy zkončilo na bříškách obou malířů). Dala jsem jim ven kýbl s vlažnou vodou, ať si zamazaná trička vyperou. Prali statečně, přitom se trošku prali - vítekdo odstrkoval vítekoho...ať vás napadne kterýkoliv z naší party, odpověď je správná. No a pak Sári naznala, že voda je již špinavá a vylila ji. Cákací radost jsem jim nemohla upřít... Omluvte sníženou technickou kvalitu - foťák sám přeostřoval a když jsem se následně podívala na sklo objektivu, pochopila jsem proč. Čočka se bez úspěchu snažila vyhnout otiskům prstů, jazýčků a pomazánky...
Pár hlášek k dobru:
"Bráška a tátá spěj jako rohlík. Jako hodně tvrdej rohlík."
Jak jdou dny v týdnu (zřejmě na Venuši): "týden, duben, květen, listen, ořešák, neděle, sobota." - počet dní by odpovídal...
Promluva do mé mateřské duše: "Už jsi dospělá a musíš poslouchat pravidla."
Já: "Ahoj bobříku, jak se jmenuješ?" Sári: "Svišť sebecký pišť."
Sári Theovi vysvětluje, jak funguje vlajka na Pražském hradě: "Když je vlajka nahoře, tak pan Revizor je doma."
Tak, dnes budu usínat s dobrám pocitem, že jsem znovu navázala blogerské vlákénko a snad se mi podaří zkrátit nastavenou periodu psaní. Každý den asi fakt už nedám, ale tak 2x týdně by se mi to líbilo....uvidíme uvidíme...věřit si můžu.

Včera jsme se Sári zkončili na pohotovosti, abychom byli vzápětí s jedním čípkem posláni domů - jupííí, to je posun - ve Fr si nás tam dvakrát ponechali! Celá akce s odjezdem i příjezdem trvala snad jenom hodinku. Sári se během dne lepšila a lepšila a když došlo na kontrolu u doktorky, tak ta mi skoro ani nechtěla věřit, že před půl dnem byla situace akutní. Že by na tom měly svůj podíl akupresurní body na otevření hrudníku, které jsem jí pravidelně mačkala??? Těžko říct.
Vrchol dne měl rudou barvu. Obě, značně rozespalé děti, se popraly o sušenku ve tvaru geparda a Theo to odnes krvavou 1,5 cm rozšklebenou dírou na čele. Nebylo to úmyslné, ale vypadalo to nevábně. Zakrvacené dítě snad nikdy nevypadá vábně.
Následnou půl hodinu bych prosila vymazat. Klepaly se mi ruce, Sári byla mimo, já taky, Theo v pohodě...Podařilo se mi ránu vydesinfikovat a pevně zamašličkovat. Snad mu to pěkně sroste. Pár stehů by se tam vešlo, ale nedokázala jsem si představit, jak bych s dvěma super utahanýma děťátkama cestovala hromadnou dopravou na chirurgii. Při nejhorším bude mít mladý pán sexy jizvu a bude vyprávět zábavnou historku, jak od drahé sestřičky dostal po hlavě magnetickou tabulkou (ta už je v koši...zrovna dneska jsem na ní koukala a zasouvala jsem ji hlouběji do šuplíku, protože se mi nezdála úplně bezpečná. Jó, kdybych tu intuici bývala poslechla a ....).
Celý zbytek odpoledne byl rozpačitý - v Sári pracoval pocit viny a tak mi dalo dost práce ji zapojit do hry. Když už se pak chytla, byla úplně mazlíkovatá. Dokonce mi pomohla uklidit pokoj před koupáním a SAMA sklidila celý pytel lega. Potulily jsme se, poblbly a doufám, že v těchto zkušenostech již máme odškrtnuto.
Jinak oddudlíkování nese mírně nahořklé ovoce. Theo přišel o svůj systém odpoledního ududlaného usínání, čímž spát po O odmítá, vylejzá z postýlky, budí Sárinku a pak jí krade sušenky. Že je ještě malej na to, aby přes den nespal? Jo jo, je..a zase začně, uklidňuju sama sebe.

Včera jsem byla na semináři o bodech zdraví a tam jsem dostala poslední kapku a zdravě se na ten kus silikonu naštvala. Když jsem se vrátila domů, bylo mi jasné, že já Theovi do pusy dudlík už nedám. A nedala jsem. Na noc ho dostal od tatínka, ale celý dnešní den byl bez něj...a večer s pusinkou vyplněnou jen jazýčkem usnul. Už bylo na čase. Jsem na něj pyšná. Před usnutím jen párkrát mlasknul, což bylo jeho znamení, že chce dudat, ale pak to zabalil a odebral se do říše snů bez protestu.
Jinak máme skoro každý den nějakou návštěvu a žijeme akčním životem, který nám chyběl ve Francii. Když jsem u toho, při čekání na tramvaj vedle mně seděla jedna francouzska a já jsem hnedle využila příležitosti jí nabídnout papírový kapesník, když ten poslední s mrmláním odevzdala svému manželovi. Tak jsme si začaly povídat a já se při té francouzské konverzaci málem rozplynula blahem....až jsem si skoro nechala ujet dlouho očekávanou tramvaj.
Sárinka byla na zápisu ve školce. Ne v jen tak obyčejné školce, ale ve školce pro skřítky, kam si s nimi mohou chodit hrát i děti. Nechtěla odtamtud odejít...výsledek se dozvíme až začátkem května, tak věřím, že budeme vybráni.
Výběr moudrostí: Theovy odzbrojující věty - "Táta, dáty, vidíš?" Neboli upozornění, že stále nemáme přidělaná všechna světla a ze stěn trčí elektrické dráty. Táta vidí, ale zatím s tím nic nedělá.
"Máma učít tady." Připomenutí, kde máme na zemi flek a co s ním. Utírám poctivě a hbitě.
Sári: "Ten pavouk existuje, protože kdyby neexistoval, tak by tu neměl pavučinu."

Nějak nám to tu frčí a moj předsevzetí, napsat alespoň jedenkrát za 2-3 dny, jaksi vyprchalo. Ani nefotim, ani hlášky si nezapisuju...musim jít do sebe.
Děti chtěly otestovat český zdravotní systém a tak jsme včera navštívili dokonce dvě pediatričky. Jednu s Theem ráno, druhou se Sári odpoledne. Já jsem taky nějaká polorozložená, tak se kurýrujeme všichni 3.
Když jsme šli na tramvaj, Sári zavětřila zvláštní vůni a říkala, že to je jako kdyby někdo vařil jelena.
Nebo ježka, nebo veverku. Lidé v Praze mají zvláštní chutě, že požírají už i ježky...

Přišlo jaro a s ním i houpací odvaz. Theo si přišel na svůj způsob. Sárinka je houpací profesionálka, ale ještě se mi jí nepodařilo natočit (což bude asi tím, že jí k jejím kreacím bubnuju na africký buben a děláme cirkus).
Už jsme zase všichni pohromadě. Jediný člen nám v rodince schází a to je Pevné Zdraví. Zase to u nás kašle, občas tu a tam teplota a u mě škrábání v krku. Jarní sluníčko na nás!!

Brý večer či den. Jak je ten počítač v pracovně, do které mám z kuchyně přibližně 24 obyč kroků, tak se k němu hůře propracovávám a některé dny k němu ani nedojdu, protože po cestě zvednu 3 zvířátka, pofoukám 2 boule, uklidím kilo prádla a pak zapomenu, kam a proč jsem na cestě. A když už bych se k němu mohla dokulit večer, čeká tu na mě vytírání tisíců metrů čtverečních, deratizace Theova jídelního místa (NESNÁŠÍ bryndák...nenechá si ho nasadit a pokud nechá, nejí, dokud ho neodstranim. a pak MUSÍ se krmit sám - z toho vyplývá, jak to tu po každé baště vypadá).
Testovali jsme jeden šátek a podařilo se nám ulovit dvě pěkné fotky. Vkládám, ať vidíte, co nám z toho kluka roste. Co nám roste z té holčičky stojí taky za pokuk, ale to nemám zdokumentované.
Sárinka je momentálně v Bechyni u babičky na prázdninách. Je to zvláštní, mít na zřeteli jen jednu nekontrolovanou střelu...
Vzpomínám, jak Sári přiběhla k Theovi a uloupila mu z mističky pár křupek s vysvětlením, že "kamarádi se dělej." A ze stejného soudku má zkušenost i tatínek. Sári ho přesvědčovala, jak má dobrou vodu a ať určitě ochutná. "Je moc moc dobrá. Ochutnej. Alespoň jeden malej lok. Výborná, viď? Když jsi se napil ode mně, tak teď mi taky ty musíš dát ochutnat piva!"
Takže takhle...máme se dobře, přijímáme první návštěvy a pozorujeme, jak nám na zahradě raší kytičky ze země...je to krásný pocit vědět, že tyhle kvítka budou dělat svět krásnější jen pro naší rodinku.

S dětmi jsem načali druhý týden našeho Nového života. A moc se nám líbí. Mně až úplně opojně...
Pár střípků:
Sárinka říká bidetu dětské umyvadlo a je z něj nadšená. Theo taky, protože se k němu bleskově přichomejtne a v cuku letu pustí vodu na plné grády a tím ostříkne sebe i celou koupelnu. Než zavřu vodu, hodim na zem hadr a otočím se po něm, už totéž činí s pákovou bateriií ve vaně. Musíme vykoumat nějaké znemožňující zařízení. Čistit Sárince zuby, mít jednu nohu na bidetové baterii a cukavýma pohybama chránit vanu mně úplně nevyhovuje.
Theo se během dvou dnů naučil chodit po schodech dolů - bezpečně a pomalu. Jeden den sprdelkovával, jeden jako žabička lezl po 4 nožkami napřed a pak už to bral chůzí vzpřímenou čelní. Viděla jsem 2 polopády, ale max. přes 2 schody, takže mu důvěřuji. Schody jsou jeho největším kamarádem v tomto domě (až po vodovodních bateriích, ale ty jsou v červením pásmu "zakázáno"). Jde nahoru a před posledním schodem řekne "Nechci" a otočí se a jde zase dolů. Tam totéž zopakuje na druhém schodě.
Na mně dnes volal "Máma pocem," když nás se Sárinkou chtěl dostat po odpolední siestě z postele a sám už dobrou chvíli vartoval po schodech v obou směrech.
Krb ho taky baví. Do průduchu mezi sklem a kamenem cpe  dětská plastová ramínka. Hru jsem mu taktéž zkazila a umístila ramínka do nových dětských skříní (díky dědo Vašku za pomoc s montáží...jako napadlo by vás, že 2 Ikea skříně budou montovat 3 lidé s 2mi nezletilými pomocníky 4 hodiny? 4 hodiny!!! Vkuse
!)
A ještě jeden úspěch mu tu zaznamenám. Před poledním spánkem tu nosil Sárinčina tykadla - fialové chuchvalce na pružinkách, přidělaných na čelence. Pak někdo zvonil. Vyběhla jsem ven, nakoupila jsem pytel brambor přímo od zemědělců a když se vrátim, co nevidim. Fialový chuchvalec smutně ležel na zemi a kovová spirála pružinovatá přesně pasovala do otvoru televizní zástrčky. Theo byl pyšný, jak se mu podařilo televizní otvor pěkně využít. Škoda, že čelenka nemá obrazovku. Na tenhle vynález by se dalo zajisté něco chytnout.
A teď ze života Sárinky. Přímý přenos: "Dycky jsem si pžála mít vlastní zvíže a už ho mám. Sem tak šťastná. Já jsem si dycky pžála mít pavouka. Už mám vlastní zvíže." ...tenhle Oscarový projev se odehrál poté, co mi ze sklenice utekl pavouk, kterého jsem chtěla vyklepat z okna...Sári si ho přivlastnila a jala se mu připravovat postýlku. Na tu on nám prdí a někde si vesele opřádá naše vymalovaní zdi. Za tu radost ovšem bych ho vypustila znovu.
Největší atrakce je houpačka z padákoviny, umístěná ve volném prostoru. Sári se na ná naučila úplně akrobatické kousky - točí se vlerychle, naklání se, propadává, mění pozice nohou, dělá asymetrické figury a já...já jí k tomu bubnuju na africký buben. Říkáme tomu cirkus a trénujeme každý den. Jen Theo toho má občas dost a chodí mi říkat, že nechce bum buch.
Znáte písničku "moje milá dělá sýry a já do nich vrtám díry?" Sári si ji upravila a v konci přitvrdila - místo do nich zpívá "do ní." Když jsem ji na ti upozornila, odvětila mi, že každý tu písničku chápe jinak....já raději zůstanu u své ementálové verze. Horor storek tu je i tak dost!
Největčí stěrku mého života jsem dostala, když jsem Sárince vysvětlovala, že náš nový stůl z masivu je měkký (a tudíž by se do něj nemělo bouchat kovovými předměty...). "Maminko, co to žíkáš. Dyť je to jako plast. Je tvrdej. To co žíkáš už dávno vymželo." Na to mi došla slova.
Takže takhle...

Daniel chodí do nové práce a odnáší si tam můj notebook, takže jsem připojená jen sporadicky a nestíhám Samsárovat, ani zamykat. Mně zatím stačí, když oběhnu a zamknu naše troje vchodové dveře.

Naši milí nakukovatelé. Dnes, 27.2. 2011 budeme potřetí s Danielem spát pod novou střechou. Máme za sebou 2 perné dny nepřetržité práce a ještě minimálně týden bychom potřebovali. Zítra dopoledne přijedou děti a já pevně věřím, že udělají nadšené Jééééé. Objednané fresky na zdech pokojíčku mi daly pěkně zabrat. Jestli na ně bude reklamace, tak dám madam štětec a barvu ať si výzdobu udělá sama!

Nemáme doma internet, tak budu přispívat zatím jen nárazově. A až se trošku rozkoukám, zamknu naše důvěrnosti tak, jak jsem slíbila. Všichni zatím napsavší dostanou přihlašovací mail do nového běhu naší pražské Samsáry.

Naše pár dní stará hudební skupine Pitomín (viz minulé video) měla dnes první oficiální zkoušku. Strejda Leoš se s vervou zapojil, drsoňskou image vylepšil řetězem z Céček, a performance spontánně začala. V průběhu předehry se do základní sestavy sám nanominoval pumpovací tanečník. Více objasňování netřeba. Přesvěčte se na vlasní bulvy (a uši - auuu).
Vyklepávání dítěte.

Nakonec jsem psychycky nevydržela a přistrčila jsem mu jeho postýlkový odvětraný kabriolet ke svojí posteli a stala jsem se živou a interaktivní šprdlinou, která mu mařila jeho zaječí úmysly.
Zdravotní okénko - děti nic moc, ale líp, než včera. Hodláme v tomto trendu držet směr.

 Ještě dva boeingy mi chybí, abych měla pěknou a stylovou notovou osnovu.