Naše Samsára

Včera jsem byla na semináři o bodech zdraví a tam jsem dostala poslední kapku a zdravě se na ten kus silikonu naštvala. Když jsem se vrátila domů, bylo mi jasné, že já Theovi do pusy dudlík už nedám. A nedala jsem. Na noc ho dostal od tatínka, ale celý dnešní den byl bez něj...a večer s pusinkou vyplněnou jen jazýčkem usnul. Už bylo na čase. Jsem na něj pyšná. Před usnutím jen párkrát mlasknul, což bylo jeho znamení, že chce dudat, ale pak to zabalil a odebral se do říše snů bez protestu.
Jinak máme skoro každý den nějakou návštěvu a žijeme akčním životem, který nám chyběl ve Francii. Když jsem u toho, při čekání na tramvaj vedle mně seděla jedna francouzska a já jsem hnedle využila příležitosti jí nabídnout papírový kapesník, když ten poslední s mrmláním odevzdala svému manželovi. Tak jsme si začaly povídat a já se při té francouzské konverzaci málem rozplynula blahem....až jsem si skoro nechala ujet dlouho očekávanou tramvaj.
Sárinka byla na zápisu ve školce. Ne v jen tak obyčejné školce, ale ve školce pro skřítky, kam si s nimi mohou chodit hrát i děti. Nechtěla odtamtud odejít...výsledek se dozvíme až začátkem května, tak věřím, že budeme vybráni.
Výběr moudrostí: Theovy odzbrojující věty - "Táta, dáty, vidíš?" Neboli upozornění, že stále nemáme přidělaná všechna světla a ze stěn trčí elektrické dráty. Táta vidí, ale zatím s tím nic nedělá.
"Máma učít tady." Připomenutí, kde máme na zemi flek a co s ním. Utírám poctivě a hbitě.
Sári: "Ten pavouk existuje, protože kdyby neexistoval, tak by tu neměl pavučinu."