Setkávání - den 216.

0:31 Edit This 0 Comments »
Dopoledne jsme jeli k našemu rodinnému homeopatovi. Děti vyzbrojeni zvířátky. Theo Čičinu vláčel po zemi a tak zase došlo na variantu tělo na tělo. Jen ten ocas kouká kde nemá.
Jak tu tak lítal s klackem, jeden důchodce se zastavil a tázal se "to máš na mě?" Theo chvíli váhal a odvětil rezolutní "Ne." Všichni jsme si oddechli.
Čtecí koutek ve svém aktivním stavu. Mladá čtenářka v něm tráví dost času. Fixluje, že jde spinkat, nechá si zavřít a pak když jdu náhodou do pokojíčku, najdu ji v obložení knihama a tvrdí, že už si odpočinula. Prdlajs...ani o postýlku nezavadila.
Přiletěl tatínek. Stal se magnetem a ani jedno z dětí z něj nešlo odlepit.
A kdopak bude mít takový výhled? A kdopak si na jabloně pověsí houpací síť? Odpověď nejistá, ale možná, třeba, no víte žejo, tak nějak by mohlo, ale vlastně nic, nevíme, neříkáme, mlžíme a přemítáme.
Podvečerní rodinná sešlost s 2ma babičkami, jednou prababičkou a jedním dědou. Čtyři generace kolem jednoho velikého stolu.
Já jsem teď v útlumu...chtěla bych věřit, že můžu developerům věřit...ale... ach jo. Rozhodování veliké, zásadní a nesnadné. Andílci, dejte nám prosím znamení, kudy vede naše cesta...v radosti, přijetí a moudrosti.

Zábava na úrovni - den 215.

23:55 Edit This 0 Comments »
Helejte, napsala jsem docela dlouhé a rádoby vtipné příspěvky a nějak se to tu zaseklo a můj text mi sežral blogerský skřet. A já se v klidu maceruju ve vonné lázni a pak takové překvapení. Takže už mě to teď podruhé moc neba...budu stručná.
Noc byla klidnější, zdravější..prostě Theo zabojoval a rozhodl se virům postavit čelem....výstižnější je asi vyjádření, že je poslal do...
Ráno začalo muzicírováním. Theo měl dobrý grif a jemně vytrhával struny beckhandem i forehandem. Pak naslintal na hmatník, tělo a i do rezonančního otvoru, aby dílo dokončil nasednutím na nástroj jako na divokého býka. Struny měl mezi nožkama a takto preludoval (ručičkama!). Jízdu zakončil curlingovým tréninkem a s kytarou na zemi objel půl obýváku. Že nemá kultivované dřevo nalomený krk je záhadou.
Sári si mezitím vychutnávala literární skvosty starší než půl století, což jim neubírá na půvabu. Jen slůvka jako třeba náčrtník musela babička vysvětlit a Sári se probírala hromadou knih z krabice ze sklepa s velkým zápalem. Naštěstí ne až tak velikým, aby tyto poklady vzplály.
 Theo dostal od babičky Hani přezdívku demoliční četa - on rád prozkoumává, rozebírá, otevírá, vysypává, rozlévá, rozmačkává a rozmazává. A tak se snažil si trošku vylepšit reputaci. Utřel prach v části bytu a dokonce vysmejčil i pod postelí. Má asi dobrý uklízecí vzor...
 Sári nadšená z focení. Přestalo pršet a tak jsme se chopili příležitosti nechat vyvětrat nevyřáděnou zvířenu.
Tady jsme zaplaveni vodopádem barev, které mě uchvátily. Prý Parthenocissus quinquefolia L., tedy přísavník pětilistý či pětičetný. Chci ho na zahradu, ale zkušenosti praví, že šíleně, ale šíleně přitahuje včely...tak to ještě zvážím. Po pravdě, zatím nám žádný kus naší planety nepatří a tak moje plány jsou zatím ve fázi snění a objednávek do vesmíru.
Zítra nás čeká pár zásadních setkání...a víc už neřeknu!
Jestli to teď blogspot zase nepustí do éteru, tak další verzi už nepíšu. A dup nožičkou.

Ach, zase překvápko - den 214.

23:36 Edit This 0 Comments »
Noc na dnešek byla výživná. Theo kašlal a nebylo mu dobře. Budil se snad každou čtvrthodinku a mně už bylo jasné, že se opičí po sestřičce a pořídil si podobné domácí, tělesné zviřátko. Dopoledne jsem prosila mámu o dřívější příchod domů a šupajdili jsme k paní doktorce. Poslech čistý nebyl, takže dostal taky naordinován Ventolin. Moc ho ale dýchat nechce. Když se víc hýbe, pokašlává, zrychleně dýchá a sípe. Haňa ho pěkně zklidnila - použila zaručenou metodu, na nás ozkoušenou - položila ho na polštář na klín, houpala a zpívala. Dokázal si babičkovský koncert užívat celou hodinku a prosil o přídavky znakováním slova ještě a říkáním "lá lá."
Odpoledne jsme se vydali na farmářské tržiště na Hájích a Theo si konečně na maminčině břiše pořádně schrupnul...bez kašle, sípání, zato s lehkostí a důvěrou.
Tato momentka zachycuje Sárinku, která v půl 10 přišla z postýlky, že má hlad."Tady vzádu né," a mačkala si bedra, "ale tady mám místo," ukazovala na žaludek. Zblajzla půlku celozrnného rohlíku. Nejprve po nás chtěla bílej řízek z ledničky, kterej můžou jíst děti s  vyčištěnejma zoubkama. Obě s Haňou jsme byly vedle jak ta jedle a tak jsme pátraly dál a ptaly jsme se, kdy jsme ho už jedly. Odpověď nás moc nenasměrovala, protože fakt nevím, co za bílou specialitku jsme pojídaly někdy "v půl pátý. Nebo v půl čtvrtý."
První princezna
K večeru Theovi trošku stoupla teplota a já věřím, prosím a vysílám...ať tu nemoc dobře zpracuje...

V Praze - den 213.

22:54 Edit This 0 Comments »
Dnes jsme nevytáhli ven paty a počasí nás ani nelákalo. Na foťáku nemám blesk a podmračené nebe mi dovolilo fotit samé rozmazance.
Sári je zase lepší, jen se občas nuďánkuje a to jí a ani nám neprospívá. Theo občas funguje jako antistresový panáček a svoji funkci odnesl obtiskem Sárinčiných zubů na prstíkách.
Aby byly šrámy ze sourozeneckého soužití vyrovnané, mognul ve vaně Sári síťkou na delfíny a pod očíčkem jí naběhla pěkná boule. Sári si to s ním chtěla vyřídit ručně...zasáhly jsme jako trénovaná jednotka dětských milicí a výtržníky jsme od sebe drželi ve větší vzdálenosti, než je Sárinčina paže.
Tady na fotce si hrajou na autobus. Paní řidička kroutí voantem a Theo zatím způsobně sedí. Když si stoupnul, šéfová ho žádala, ať si sedne a oslovovala ho "pane kolego."

Všechno je jinak - den 212.

0:32 Edit This 0 Comments »
Člověk míní a Sári mění. Ráno jí nebylo líp, ba ani dobře. Pokašlávala a evidentně se jí špatně dýchalo. Ani nemohla mluvit. Po konzultaci s pediatričkou jsme se s Danim sbalili a jeli s ní do blízké nemocnice na změření okysličení organismu.
Nejdřív jsme dostali jemného sprďana, že nejsme objednáni a že pediatr odběhnul k císaři. Po chvíli přiběhl k nám - čekala jsem, že bude alespoň malinko od krve a v obličeji bude mít přiblble šťastný výraz, že se narodilo miminko. Ani jedno se mi nesplnilo - holt nebyl rodička, ani otec vypreparovaného miminka.
Potvrdil nám, že okysličení je hraniční a cestu letadlem nedoporučil. Léčbu paní doktorky odkýval a já jsem mu dala za pravdu, že je pro nás zdraví přednější, než naše plány. Byť na ně padlo dost peněz a důvod k návštěvě Čech máme zásadní.
Po příjezdu domů Sári okamžitě zalehla do postýlky a v klidu prospala přes 2 hodinky. Pro mně to byly chvíle plné zvratů. Babičce Erni jsme ohlásili, že se může v letadle roztahovat, protože bude mít 3 místa, babičce Haňe jsme oznámili překvapení, že nepřiletíme a začali jsme hledat další varianty. Největší podporu si získal návrh za 16 tisíc korun, že poletíme ve středu s Danim a v sobotu zase zpátky. Smířili jsme se s tím a domluvili se, že letenky koupím, až se Sárinka probudí...
A ona se probudila s pláčem že nechce letět až potom. Že chce letět dneska a že to zvládne....a přitom jsme jí o našich nových plánech nic neříkali.
No nasadila mi brouka do hlavy. Její stav se skokově zlepšil. Už mohla mluvit, začala mít roupy a dokonce si i zpívala píseň, kterou sama složila s textem "náš útulný domov." Rozhodla jsem se, že se ve 4 rozhodnu, co a jak. Sári lobovala, že už je jí dobře a může letět a opravdu, opravdu to zvládne. Říkala jsem jí, že mám obavy, aby jí nebylo v letadle hůř a ona odpověděla mysticky - "trošku hůř a trošku nehůř." A já na to "Ale já bych chtěla, aby ti bylo líp." "A mě už je líp" ...no prostě debata intelektuálů. Ona se jednoduše (konečně) rozhodla, že se hodlá uzdravit.
Přesvědčila mě...hlavně měla důkazy v klidném dechu a jen občasným zakašlání. Za hodinu jsem nás všechny sbalila a prosila ostatní členy rodiny (převážně ty nezletilé), že mi nejvíc pomůžou tím, že mi nebudou pomáhat. A už jsme frčeli...v autě Sári udávala směr, kam zatočit a pak to Erni objasnila "já tady rozhoduju , víš Erni" ...upřímně jsme se zasmáli. Jen kdyby to nebyla pravda :)
Na letišti jsme pořídili pěknou hromadnou fotku před rentgenama, ale ohrozili jsme tím bezpečnost letiště a museli jsme ji vymazat. No nedivím se, nebezpečně nám to tam slušelo. Tahle fotka už prošla. Jen Theo chtěl být inkognito a tak se ze záběru vyklonil.
 Zvířena letěla s námi a Džok měl dokonce svoji letenku.
 Aby se Čičina pořád neválela po zemi, zahrála si na klokana a hupsla Theovi do kalhot.
 Viděli jsme nádherný západ slunce nad mořem z vaty a mě se zdálo, že to je šťastné znamení....určitě je.
 Domů (k babičce) jsem dorazili po desáté večer. Venku byla tma jak "černej kůň," jak Sárinka poznamenala. A jak ve Francii Sári slíbila, tak udělala. Dýchala pěkně, za celý let zakašlala asi třikrát (zato ten pán za mnou kašlal tak, že to znělo, jako když se splachuje záchod...fakt jsem něco takhle bublavého ještě neslyšela) a tvrdila, že teda vůbec není ospalá. Sedla si před televizi a zbožně na ní koukala....na to jsme jí neskočily a šupajdila do postýlky...usla až před půlnocí...ale co, zítra to dospí.
Tak jsme tu....a já jsem zvědavá, co nám pár dní v Praze přinese do života. Já jsem od dnešního dne dostala potvrzení, že když přijmu situaci tak jak je, i když se mi nelíbí, začnou se dít pozoruhodné věci....

Rychlý zvrat - den 211.

0:23 Edit This 0 Comments »
Sárinka po ránu přijala informaci, že nejde do školky, celkem bez mrknutí oka. Věděla, že má v záloze pojistku. Vytvořila si pěknou rýmu a byla zahleněná, že bych já do školky stejně neposlala, i kdybych to měla v plánu.
Vyrazila jsem s vypranými erár kalhotkami do školky za paní učitelkou (erár kalhotky v kabelce k předání, normál taktéž vyprané kalhotky na sobě). Předala jsem spodní prádlo, vyslechla si, že máme pokračovat s jejím školkovým nasazením a že dětí, které nerozuměly francouzsky, už tam bylo mnoho. Jenže jen tahle jediná je naše Sári.
S Theem jsme pak zamířili za panem osteopatem. Seance byla úžasná. Všichni jsme se moc nasmáli a Theo získával sympatie nejen radostným prozkoumáváním zásuvek, nábytku a lehátka a především nabízením panovi Adolfovi pocumlání svého oslintaného dudlíku. Ke konci si nechal určitě 10 minut pracovat na hlavičce - hráli jsme si s magnetama. Když už mu to hmatání po lebce bylo nepříjemné, sundal osteopatovi ruce, podíval se na něj s výrazem "tohle na mě nezkoušej" a hrál si dál.
Náš chlapíno je ve skvělé formě a máme přijít za 2-3 roky. Jóóó, to už budeme Bůh ví kde...jen kdyby nám to chtěl prozradit.
Po odpoledním spaní se Sári přitížilo a já jsem začala rychle jednat. Vmáčkli jsme se k paní doktorce, vyfasovali další léky a utvrdili jsme se v přesvědčení, že Sári do ničeho nejde jen napůl. Když nemocná, tak pořádně. Zítra večer nás čeká přelet do Prahy, tak snad se dá do té doby do kupy.
Udělali jsme ritůál spálení špatných pocitů nakreslených na čtvrtce a přizvání nových a příjemných a tak je vyzývám, ať té naší školkačce v záloze pomůžou přepnout do zdraví.
Sári měla dnes velký objev. "Já mám nějakou počárovanou ruku!" a zkoumala si kresbu na dlani. "Na co to je?" ...no vyčetla jsem jí krásný osud. Jak jinak...a čáru života má tááákhle dlouhou, takže nějaké drobné zápaly plic a podobné rozkošnosti nás neskolí.

Pony jede a Sári s ním - den 210.

0:19 Edit This 0 Comments »
Vše co se dnes dělo bledne ve srovnání s návštěvou ranče s koňmi. Sári měla domluvenou jízdu na poníkovi. Sice by raději osedlala velkého koně, ale ani poník není k zahození.
Zde máme přehlídku jejich zadků.
A abych to vyvážila, pořídila jsem i jeden extra otevřený předek.
Sári vyfasovala helmu, hnědáka Rufuse a už se jelo...
Nejprve průchod tunelem za zářivým světlem.
A pak přibližně půl hodinky procházení po výbězích..po travičce, mezi stromy, lesíkem..no opravdová vyjížďka to byla. Žádné prostoduché kroužení po manéži. Jezdkyně si vlastnoručně oblékla na kolena návleky, "aby to nedrncalo." Tak snad to zabralo. Zdálo se mi, že poník je odpružen celkem kvalitně.
Sárinka se u každého skokánku ptala, na co to je a já měla překládat. Slečna voditelka byla milá a tak jsem se dozvěděla, že mají 95 koní a starají se o ně sakum prdum v 10 lidech - 3 generace jedné britské rodiny. Sárinka pak začala rozvíjet teorii, že tady lidi jí "masa, žáby, delfíny a pštrosy" a pak najednou znejistěla a ptala se, jestli někteří lidé jí také koně. Řekla jsem pravdu (a svůj prožitek, kdy mi babička prozradila, že ten výbornej salám co právě baštím je koňskej a já se málem v tu ránu pozvracela jsem si nechala pro sebe). A to se jí teda ani trošku nelíbilo. "Ale já nechci, aby lidi jedli koně...," promluvila z ní vegetariánská duše. 
Theo měl celou projížďku osedlanou maminku a ze začátku se mohl uhafat. Haf dělal totiž na každého koníka co zahlídl a marně jsem mu vysvětlovala, že ne haf, ale ihaháá.
Takhle jsem šla zaplatit 16 euro za zážitek a zdarma jsem si přidala krok odvahy přes snad stokilové telátko. Nesežralo, očuchalo.
Po cestě zpátky jsem dostala pěknou stěrku. Nevýchovně jsme se tomu smály všechny 3 - já, Erni a i Jana Zelená, co jela s námi na koníky. Sári chtěla vodu a já jsem dodala "Prosím viď?" v naději, že aspoň přitaká, že mě chtěla o flašku požádat slůvkem vlídnosti. A ona tak upřímně odpověděla: "No, to ani moc ne."
Dnes ve mě uzrálo přesvědčení, že školku pustíme ještě chvilku k ledu. Sári se při zmínce o ní nehezky zápaloplicově rozkašlala (a to ty dva volné dny nekašlala snad vůbec) a pak si stěžovala, že je tam sama. A to beze sporu je...ona je komunikátorka, organizátorka, povídalka, kecka ukecaná a to jí francouzština neumožňuje. V sobě jsem si urovnala, že to není ani moje, ani její selhání a dáme jí ještě čas dozrát a pak se s radostí a vědomě od maminky na dopoledne odpoutat....mně se tak ulevilo, že nepochybuji, že rozhodnutí je správné.
Jsem ráda, že jsme touto zkušeností prošli. Mám lepší představu o tom, jak Sári funguje v kolektivu a vím, na čem máme ještě zapracovat....a i to je cenné poznání. Musím zajít za Dominique s vypranýma kalhotkama a vyzvednout si výkresy a bačkorky a pak..uvidíme, do jakého kolektivu nás stěhovací vítr zanese.

Volná středa - den 209.

21:55 Edit This 0 Comments »
Den nám nějak utekl. Já jsem skoro celé dopoledne prospala. Fakt. Normálně v leže, v posteli, pod peřinou. Tak, jak to lidi občas dělaj...a že jsem z toho spaní byla pěkně unavená.
Po O jsme zkontrolovali hřiště. Theo navázal zírající kontakt s panem pejskařek a když ten po něm chtěl, ať mu dá ručičku, tak Theo odpověděl sebevědomé "Ne."
Vedlejší hřiště se nám už několikrát osvědčilo. Theo přebírá, třídí a do děr umísťuje kamínky a Sári pokouší svoji zdatnost na prolézačkách pro puberťáky.
Vidíte ty mokré mapy na Theově šátku, co má kolek krku jo? Šátek je tatínkův kapesník a bez něj ani ránu. Za den nenechá nitku neproslintanou na jednom až dvou kouscích. No jo. 12 zubů už je usazeno na světle bóžím a zbylých 8 nám posílá slintavé signály.
Občerstvovací stanice.
A tady je škatulata hejbejte se u nás před domem. Žádné dítě nesedí, nebo se nedotýká vlastního vozítka.
Daří se nám nastavil nový režim a Sárinka už kolem deváté spinká....a tak to má být. Virtuálně se poplácávám po rameni.

Kozy všude kolem - den 208.

0:43 Edit This 0 Comments »
Ráno se Sárinka vzbudila sama v 7 hodin, jak jsme se odmluvily večer. Takže vnitřní budík jí funguvoal perfektně, jen ta ochota jít do školky byla zamrzlá. Motivovala jsem ji vším možným a povedlo se mi ji tam celkem v klidu odvést. Promluvila jsme s paní učitelkou a pochopila jsem důvod včerejšího spiknutí. Ve třídě mají 4 stoly a nad každým visí cedule s fotkami a jmény dětí, které k němu ten daný den patří. To Sári nepochopila a chtěla si hrát s modelínou u jiného stolku. To jí bylo zakázáno. Taktéž kreslení u dalšího a tak z toho vyvodila, že nic nesměla, protože aktivita ve svém týmu ji zřejmě netáhla. Vysvětlily jsme si to, ona nakrabovala, a říkala, že tam nechce být, ale pak se celkem snadno nechala zlákat na nalepování a já potichu a se stáhnutým žaludkem odkráčela.
Doma jsem byla jak lvice v kleci a ani jsem nemohla vařit, jak jsme na ni stále myslela. Theo se mě snažil obveselit a i se mu to dařilo. Za nejpovedenější považuji jeho tančící kreaci na dětských varhanech. Povedlo se mu zapnout demo píseň. Radostí zavýskl a začal pérovat v kolenou. Nebylo to ono a tak mrskl varhany na zem a stoupnul si na ně. Tanec na tomto plastovém a vyhrávajícícm koberečku mu vykouzlil samolibý úsměv. Mně taktéž a zároveň ve mně rostla úcta k této technické hračce, když jsem spozorovala, jak jsou otvory kolem tlačítek zaslintány do jedné slinto-hladiny. Že nedošlo ke zkratu je zázrak.
Celé dopoledne jsem čekala, jestli zavoní telefon, že si mám přijít vyzvednout mojí ubulenku a nestalo se tak. Převzala jsem ji sice s kraličíma očkama, ale docela usměvavou a pí. uč. říkala, že to bylo středně blbý. To znamená, že to bylo zároveň i středně dobrý. Takže posun tam je. Na otázku "Tak co jsi dělala ve školce?" Sári odpovídala pravdivě "plakala." Při snaze o detailnější vyjádření pomocí podprahové věty "A pak?" jsme si vysloužila odpověď "a pak taky."
Paní učitelka mi v pár větách nastínila, že Sári nechce spolupracovat a že by byla nejraději, kdyby všichni dělali to, co ona chce. To z domova dobře známe. Já to tušila, že se Sárinka jednou dozví, že svět se nečeká na její pokyny a normálně si jede to svoje otáčení kolem osy, aniž by to ona mohla řídit. Netráví se jí to snadno, ale zase se jí táák moc uleví až zjistí, že nemusí mít vše pod kontrolou a třeba si může....jen tak hrát? Jsem ráda že vím, na čem máme zapracovat a tý "mojí" moudrý přemoudrý kotrmelíně věřím, že to dobře zvládne. A já s ní.
Po spinkání přijela babička Erni. A to se zase  tááákhle ulevilo mě a děti na ní naskákaly jak mouchy na mucholapku.
Z balkónu jsme domluvily setkání s rodinkou Rebeky a Tiziany a šli jsme s nima krmit kozy. To bylo pozdvižení.
Theo se prvně dopracoval k Sárinčině motorce a můžu kontatovat, že najel svých prvních letních 60 decimetrů.
Pak jsme pokračovali k holkám na zahradu a morče Róza byla celebritou dne.
Thea víc zajímala klec než chlupatice, ale to jsem byla i ráda. Chovacích rukou bylo i tak přespočet.
Sári se do živého živočicha zamilovala a chce ho taky. Štěnátko by asi raději, ale o to zase nestojí rodiče. Tedy my nestojíme ani o indické prase - tak se morče nazývá ve fr, ale jeho budoucí participace v naší rodině je pro mně snáze představitelná. Vezmeme to po pořádku. Nejdřív bydlení a pak až až až někdy úvahy o rozšíření stavů.
Alespoň že Theo se spokojí s Čičinou, která nám tu nedělá loužičky.

Konspirační šikana - den 207.

23:23 Edit This 0 Comments »
Noc pro mně byla zajímavou zkušeností. Přebíhala jsem mezi jednou a druhou postýlkou, přikrývala obě tělíčka, jedno dávala čůrat, poslouchala jak kašle, druhé napojovala nápoji a občas jsem i zavřela jedno až dvě oči.
Ráno jsme se vypravili dobře a Sárinka vzala do školky Džoka. Dokonce si ho tam mohla nechat - dostal místo v šatce u dveří a zavázal se, že nebude štěkat.
Sárinka radostně odběhla do třídy si hrát a já s klidem v duši odešla nafotit seznam spolužáků, ať vím, o jakých jménech doma bude vyprávět. Theo doma krmil Čičinu medvědem - medvědožerství asi chytila od Džoka. Dával jí malého plyšového brumlu k tlamičce, říkal Mňam mňam a mlaskal za ní pusinkou.
Jaké bylo moje překvapení, když na mě z šatničky volal uplakaný hlásek Maminkóó. Paní učitelka mi předala napuchlou, sesypanou holčičku držící pytlíček s počůranýma kalohotkama s tím, že proplakala celé dopoledne. Sári mi hned hlásila, že jí paní učitelka nenechala kreslit, ani modelovat a vůbec si nemohla hrát. Tak jsem vysvětlovala paní Dominique, že Sári chtěla nakreslit babičce obrázek a když se jí to nepodařilo uskutečnit, asi jí to sebralo. Ale Sári si prý podupávala nožkou a na nic nereagovala. No jo....víc jsem se bohužel nedozvěděla. Teda od dospělého zdroje ne. Ten malý, dětský a utrápený mi vyprávěl, že jí paní učitelka říkala NO a jak nic nemohla. Bývalo by se zdálo, že Dominique je maskovaná teroristka. Postupem času jsem získávala další střípky - jako třeba učila Thea, jak se fr. řeknou oči (lepila je ve školce nějakému medvídkovi), pak něco tvořila štětcem, s paní učitelkou byla sama v šatničce a ta jí tam něco povídala (jen tedy bez Sárinčiny znalosti jazyka vyšla snaha pí. učitelky zřejmě naprázdno) ... takže ono to tak úplně hrozné nebylo. Jen aby to tak zase zítra nebylo....Povídaly jsme a musíme se nechat překvapit, co přinese den zítřejší.
Po spinkání jsme upekly koláč. Sári mi míchala těsto a jak jí to nešlo, poslepovala si pěkně funkční úlevovou nadávku "ježiš šmarjá kopyto" (to kopyto patří do "mordijé kopyto," což vůbec nechápu, odkud máme) 
Špaldový koláč v našem podání je dle Sári "fenomenální." Když jsme ho posílali na výlet hltanem, ozval se zvonek. Česká rodinka, nedávno přistěhovaná z Lucemburska, přišla na návštěvu. Koláč chutnal všem, hračky lítaly na všechny strany a tak jsme se raději uchýlili na zahradu.
Rebeka měla skákací gumu a já - stará přebornice ve skákání a šampionka Jižního města - jsem dostala funkci trenérky. Rebeka s Tiziánou pilovaly techniku, Sári se do gumy zamotávala a kluci Theo s Jonášem tvořily nahodile destruktivní a nekontrolovatelné elementy.
Bylo to prostě prima. Sári úplně ožila a lítala po "své" zahradě a předváděla její kouzla. Nejvíc radosti způsbily osedlatelné a snadno zdolávatelné stromy. Jeden v jednu chvíli nesl 4 děti naráz. A přežil. To já bych nedala....
Dětem se nechtělo se loučit. Odjezd okolované rodinky mi připomínal digihru. Cílem je pochytat a znehybnit bandu pidižvíků, kteří mají zase za úkol se rozprchávat, padat, jíst nepovolené suroviny a hlavně se nenechat organizovat. Byli jsme v menšině - dvě ku pěti je nerovný boj.
 Odpoledne nám spravilo chuť a já jen doufám, že nám radost ze života vydrží i přes dopoledne.

Provazochodkyně - den 206.

23:05 Edit This 0 Comments »
Daniel se ráno balil na služebku a já se bavila. Dva pomocníci mu hatili jeho plán si do kufru pěkně naskládat trička, složené košile, kalhoty od obleku....
Nejprve mu Theo do kufr kýchl (a že právě přežvykoval snídani), pak mu na různé kusy oblečení na konferenci naslintal. Tu a tam něco odstranil, něco přidal a Sári se do toho snažila v kufru zavřít a valchovala co se dalo.
Pokusila jsem se najít jinou a lákavější aktivitu, ale neměla jsem šanci. Kufr zaváněl dobrodružstvím a mírně nervózní tatínek si říkal o trochu rozptýlení.
Protože v minulých týdnech Sári večer usínala mezi desátou a jedenáctou hodinou, rozhodla jsem se dnes změnit taktiku. Zítra nás čeká školka a s ní vstávání o sedmé a takhle by to teda nešlo. Po brzkém obědě jsem Sári na CD pustila Děti z Bulerbynu (nevim, jak se to píše a je mi to jedno), které se teď těší velké oblibě (a jejich hlášky mi spestřují dny, když je Sári testuje v realitě - např. nedávno konstatovala, že "kluci jsou rváči," jak charakterizuje svoje bratříčky hlavní hrdinka Lisa). Sári měla naordinované hodinové odpočívání a pak nás čekalo prima dobrodrůžo.
V šapitó, které nám vyrostlo před okny, probíhal cirkusový workshop pro děti. Mohly si ozkoušet mnohé cirkusové dovednosti. Sári nejdřív zase najela na její vymlouvání, že se jí nechce, nebaví jí to, nelíbí se...
Ale pak se nechala nasoukat do hadru a pěkně se v něm pohoupala. Chtěla přidat na razanci a točit se víc dokola.
Na hrazdu se zdráhala ještě trošku víc. Když se tam za pomocí paní cirkusačky (to zní blbě, ale je to řečeno s úctou - byla skvělá) vyhoupla nahoru, dělala, že vůbec nesedí metr nad zemí a zrovna potřebovala komentovat všechno kolem, jen aby nebylo vidět, že je trošku nervózní, a zároveň dost se jí to líbí.
Po laně přešla s přehledem. A několikrát. Pak si znovu dala hrazdu - již na vlastní žádost - a to už si na ní stoupala a začala zkoušet pokročilé figury. Mimo to zkusila točení talíře na tyči, mrskání s diabolem, chůzi na chůdách, jezdění na okolečkovaných schůdkách. Chtěla se posadit i na monokolo a moc stála o žonglování s kuželkami. Tyto dvě aktivity jsem s ohledem na zachování právě nabitého zdraví a celistvost hlav spolucirkusových davů nepovolila. Domů se jí ani nechtělo. Theo byl celou dobu u mně na zádech a vůbec jsem o něm nevěděla. Asi pěkně zíral...
Pak jsme okoukli bubenické vystoupení s tanečnicemi a děti z toho byly konsternovány.
Koukaly takhle...Theo byl nadšen a na konci vesele tleskal. Sári se to prý moc nelíbilo, ale taky seděla jak přikovaná.
Chodci na chůdách ocenil pouze Theo a Sári mě hnala pryč.
Prošli jsme město, zvládli jsme stratit klobouček, stopovat ho a nenajít a pak zakončit den plný dojmů na zahradě.
Před odchodem přišel soused Misha vyvenčit želvu a vzhledem k tomu, že na sebe se Sári pomrkávaj, domů se jen tak odejít nepovedlo. Sbírali spolu lístečky na krmení. Sári mu odpovídala svoje "ici, ici" ..což je slovo, které znamená "tady" a jí se zalíbilo, zdá se jí dobře francouzské a pomocí něho tvoří věty rozvité. Pomáhá si gestikulací a jak potřebuje, tak se domluví...
Když chtěla po Estelle lopatku, tak to vyjádřila "Ici ce lopat" [isí s lopat] a dostala co chtěla. Ještě jedna situace mně zaujala. Estelle našla peříčko od holuba a šťouchala jím do Thea. Sári na ní hned nastoupila a česky "Omluv se mu. Plácla si ho pérem, tak se mu omluv." Jóóó, kdyby tak i ona se při takovém jemném polechtání bráškovi omluvila...
Mně při večeři míchala jídlo tak vehementně, až mi půl porce přistálo na kalhotech. Omluvit se nechtěla a já ji zase nechtěla nechat mi do talíře šahat. Sári se po chvíli z nenadání omluvila. Já se usmála, poděkovala jí, že to zvládla a ona hned ručičkou chňap na můj talíř, jestli už na něj sahat může. Bylo to roztomilé.
No a závěrem. Theo usnul v 8, Sári o půl hoďky později (rekord!!!!) a já jsem dnes s nimi prvně sama přes noc. Každý spí v jiném pokoji a každý má své potřeby. Asi budu v noci pendlovat. Sári jsem zatím jedenkrát přendavala zpátky do postýlky z futonu, kam se pravidelně skutálovává (no jak jinak to říct?)..ale jinak, sbírám body, jsem dobrá a zítra nás čeká pokračování školkového dobrodružství!
Novější příspěvky
Starší příspěvky