Naše Samsára

Sárinčino kašlání přerostlo snesitelnou mez a moje mateřské radary zahlásily varovné upozornění, že začíná přituhovat. Od samého rána jsme řešili, kam s ní. Naše pediatrička je na dovolené, další lékaři mají plno...atd...až jsme dostali už po 7. košem a nezbylo nám než se vydat do univerzitní nemocnice v samém srdci Ženevy, což znamená minimálně 45 minut prodírání se Ženevským provozem. Theo cestu prospal, Sári stylově prokašlala.

...připojila Sárince červení blikátko na prstík a skoro dvě hodiny se nic nedělo. Vlastně dělo. Sári se nudila a kroutila se na lehátku jak fena před porodem, Theo se snažil pochopit a následně prakticky předvést hydrauliku lůžka a utíkal nám do jiných kojí k jiným pacientům. Hulákal u toho tak, že by vyhrál soutěž o nejhlučnějšího návštěvníka prvního podlaží.

Pak přisla paní doktorka, poslechla plíce (při čemž se Sári nutně potřebovala drbat na zadečku a nenechala se od této činnosti odradit...když musíš, tak musíš..co nadělám). Pak šup na rentgen, šup zpátky, dlouho nic a diagnóza nám už známá. Zápal plic...asi nějaká bakterie ze školky si v Sárince našla zalíbení.

Pro jistotu odběr krve, při kterém Sári dost protestovala. Povídaly jsme si o tom a já jsem jí řekla, že dělala takovej rambajz, že se bacily lekly a už mažou pryč. Slovo "rambajz" se ujalo a Sári mi to ještě několikrát opakovala.

Domů jsme se dopotáceli kolem páté a děti téměř na jeden nádech sblajzly celou plechovku našich milovaných lilků plněných rýží v rajčatové omáčce.