Naše Samsára

Jednou to asi přijít muselo. Natěšenou Sárinku odvedl do školky tatínek a já jsem si vyzvedla usmrkanou holčičku se skelnýma očičkama. "Když já jsem chtěla tebe," vysvětlovala mi. Zítra školka není, protože se ve Francii stávkuje, ve středu se nechodí a tak máme 2 dny na rozpouštění stesku. S tím, že ve čtvrtek půjde zase počítá, tak snad...

Že ve školce vznikne několik vymodelovaných housenek jsem tak nějak předpokládala. Ale že minimálně jednu až dvě bude mít Sári rozprostřené na kalhotách mě krapítek překvapilo.

Odpo jsme obrazili hřiště a já byla uvedena do reality dětského světa. Na jednom hřišti spoluškolkák ze Sárinčiny třídy mydlil děti po hlavě plastovou tyčkou, kluci si dávali dechberoucí herdy do zad (to vše pod dozorem rodičů, kteří byli s vývojem na hřišti zřejmě spokojeni) a na druhém Sári dostala za vyučenou taktéž do hlavy opakovaně klackem od o něco starší holčičky. Zareagovala pěkně - krásnou francouzčtinou jí řekla, že to bolí a pak jsem musela zakročit já s výhrůžným NO doprovozeným zastrašujícím Drákulovským pohledem, protože dozor se nad klackovým násilím nepozastavoval.

Po cestě jsem několikrát slyšela otázku "proč mě mlátila klackem" a odpověď by neuspokojila ani mě. Sári pak přišla na řešení "příště ji zmlátím já a pak odejdu" - to když jsem jí chválila, jak pěkně jí to řekla, ale že neměla zůsat stát a nechat se mlátit dál. Není se čemu divit, že ji napadla cesta pomsty, když kolem sebe dnes viděla to co já. Jen já se od toho distancovala se smutkem vsrdci a ona vše nahrávala na kameru dětské pozornosti.

Na horní fotce je česko-italka Tiziána, kterou jsme potkali, a která se trošku styděla se Sári interagovat a tak zvolila variantu napůl si s tebou hraju a napůl náhodou odpočívám kusem těla u tebe v bunkru.