Pony jede a Sári s ním - den 210.
0:19 Edit This 0 Comments »
Vše co se dnes dělo bledne ve srovnání s návštěvou ranče s koňmi. Sári měla domluvenou jízdu na poníkovi. Sice by raději osedlala velkého koně, ale ani poník není k zahození.
Zde máme přehlídku jejich zadků.
A abych to vyvážila, pořídila jsem i jeden extra otevřený předek.
Sári vyfasovala helmu, hnědáka Rufuse a už se jelo...
Nejprve průchod tunelem za zářivým světlem.
Theo měl celou projížďku osedlanou maminku a ze začátku se mohl uhafat. Haf dělal totiž na každého koníka co zahlídl a marně jsem mu vysvětlovala, že ne haf, ale ihaháá.
Takhle jsem šla zaplatit 16 euro za zážitek a zdarma jsem si přidala krok odvahy přes snad stokilové telátko. Nesežralo, očuchalo.
A pak přibližně půl hodinky procházení po výbězích..po travičce, mezi stromy, lesíkem..no opravdová vyjížďka to byla. Žádné prostoduché kroužení po manéži. Jezdkyně si vlastnoručně oblékla na kolena návleky, "aby to nedrncalo." Tak snad to zabralo. Zdálo se mi, že poník je odpružen celkem kvalitně.
Sárinka se u každého skokánku ptala, na co to je a já měla překládat. Slečna voditelka byla milá a tak jsem se dozvěděla, že mají 95 koní a starají se o ně sakum prdum v 10 lidech - 3 generace jedné britské rodiny. Sárinka pak začala rozvíjet teorii, že tady lidi jí "masa, žáby, delfíny a pštrosy" a pak najednou znejistěla a ptala se, jestli někteří lidé jí také koně. Řekla jsem pravdu (a svůj prožitek, kdy mi babička prozradila, že ten výbornej salám co právě baštím je koňskej a já se málem v tu ránu pozvracela jsem si nechala pro sebe). A to se jí teda ani trošku nelíbilo. "Ale já nechci, aby lidi jedli koně...," promluvila z ní vegetariánská duše.
Takhle jsem šla zaplatit 16 euro za zážitek a zdarma jsem si přidala krok odvahy přes snad stokilové telátko. Nesežralo, očuchalo.
Po cestě zpátky jsem dostala pěknou stěrku. Nevýchovně jsme se tomu smály všechny 3 - já, Erni a i Jana Zelená, co jela s námi na koníky. Sári chtěla vodu a já jsem dodala "Prosím viď?" v naději, že aspoň přitaká, že mě chtěla o flašku požádat slůvkem vlídnosti. A ona tak upřímně odpověděla: "No, to ani moc ne."
Dnes ve mě uzrálo přesvědčení, že školku pustíme ještě chvilku k ledu. Sári se při zmínce o ní nehezky zápaloplicově rozkašlala (a to ty dva volné dny nekašlala snad vůbec) a pak si stěžovala, že je tam sama. A to beze sporu je...ona je komunikátorka, organizátorka, povídalka, kecka ukecaná a to jí francouzština neumožňuje. V sobě jsem si urovnala, že to není ani moje, ani její selhání a dáme jí ještě čas dozrát a pak se s radostí a vědomě od maminky na dopoledne odpoutat....mně se tak ulevilo, že nepochybuji, že rozhodnutí je správné.
Jsem ráda, že jsme touto zkušeností prošli. Mám lepší představu o tom, jak Sári funguje v kolektivu a vím, na čem máme ještě zapracovat....a i to je cenné poznání. Musím zajít za Dominique s vypranýma kalhotkama a vyzvednout si výkresy a bačkorky a pak..uvidíme, do jakého kolektivu nás stěhovací vítr zanese.
0 komentářů:
Okomentovat