Naše Samsára

Na Sári přišla chuť být chvíli ptáčkem. Theo z toho byl krapet nesvůj. Oranžový opeřenec ho líbal na hlavu a kloval mu zobákem do ucha.

Akutní záchodová potřeba ptáka odrovnala a měla jsem zase 2 děti. Sárinku tlačilo bříško a vysvětlila mi, že jí tam tlačila malá hlavička. "Hlavička??" "Díťátka" prý. Veřím, že ne. Na babičku se zatím necítím.

Když jsem Sárince v půl 6 šla otevřít do pokojíčku, vletěl tam a hnedle se propracovával na své oblíbené stanoviště. Odstrčit maskující krabici, odšoupnout stůl a tak se dostat k poličkám s pastelkami. Strhul je všechny a tady práve ochutnává červenou voskovku. Pak nám lezl do obchodních transakcí (každodenně od Sári nakupuju plastové ovoce a zeleninu) a byl nazván "ukradavač malinký." Ani když jsem se zaručila, že to za něj zaplatím, neměla paní prodavačka moc klidu.

Podařilo se mi přesvědčit Daniho, že čtvrteční výlet do Ikea kterou nám včera otevřeli v Ženevě je to nej...Theo totiž nutně potřeboval nějaké mazlící zvířátko, neboť tuleň, kterého jsem mu za tímto účelem koupila neuvěřitelně líná a já jsem líná jeho arktické chlupy obírat z prstíků, řas, dudlíku, koberců...

Theo si vybral kočku a nechtěl ji dát z ruky. Po dosednutí do auta ji začal pusinkovat. Teď s ní spí a má ji omotanou kolem hlavy jako svatozář. Sári si vybrala dalmatina. Když jsem Theovu kočku nazvala micinou, hned chtěla, aby se dalmatin taky jsmenoval Micina, ale po chvíli se té idey pustila a nazvala ho "Strýček Džok." Po cestě domů se nám Džok v autě vykakal a Sári se přihlásila k zodpovědným psím paničkám. Hovínko sebrala a vyhodila (za jízdy z okna...nebojte, bylo opravdu jen imaginární). Strýček byl dost hladový. Až bych řekla nenažraný a mlíčko z plecháčku mu nestačilo. Musel dostat i granule a nevhodně v 10 hodin vyštěkával. Snad nebude potřebovat i očkování.