Naše Samsára

Sárinka po ránu přijala informaci, že nejde do školky, celkem bez mrknutí oka. Věděla, že má v záloze pojistku. Vytvořila si pěknou rýmu a byla zahleněná, že bych já do školky stejně neposlala, i kdybych to měla v plánu.

Vyrazila jsem s vypranými erár kalhotkami do školky za paní učitelkou (erár kalhotky v kabelce k předání, normál taktéž vyprané kalhotky na sobě). Předala jsem spodní prádlo, vyslechla si, že máme pokračovat s jejím školkovým nasazením a že dětí, které nerozuměly francouzsky, už tam bylo mnoho. Jenže jen tahle jediná je naše Sári.

S Theem jsme pak zamířili za panem osteopatem. Seance byla úžasná. Všichni jsme se moc nasmáli a Theo získával sympatie nejen radostným prozkoumáváním zásuvek, nábytku a lehátka a především nabízením panovi Adolfovi pocumlání svého oslintaného dudlíku. Ke konci si nechal určitě 10 minut pracovat na hlavičce - hráli jsme si s magnetama. Když už mu to hmatání po lebce bylo nepříjemné, sundal osteopatovi ruce, podíval se na něj s výrazem "tohle na mě nezkoušej" a hrál si dál.

Po odpoledním spaní se Sári přitížilo a já jsem začala rychle jednat. Vmáčkli jsme se k paní doktorce, vyfasovali další léky a utvrdili jsme se v přesvědčení, že Sári do ničeho nejde jen napůl. Když nemocná, tak pořádně. Zítra večer nás čeká přelet do Prahy, tak snad se dá do té doby do kupy.

Udělali jsme ritůál spálení špatných pocitů nakreslených na čtvrtce a přizvání nových a příjemných a tak je vyzývám, ať té naší školkačce v záloze pomůžou přepnout do zdraví.