Naše Samsára

Poběhali jsme po obchodech, odnesli prázdnou tašku (až tak překvapivé to není, když jsme nejvíc času strávili v shopu s modelářskýma potřebama), zakupili u číňanů dobroty a snědli je v parku u jezera. Theo překračoval (podlézal) STOPovací červeno-bílou pásku kvůli průzkumu plotu, Sári kvůli plašení holubů.

Odpo jsme nemohli Sárinku vzbudit, ale nakonec oči otevřela - zlákala jí možnost balení dárku pro tatínka. On měl totiž dnes narozeniny. Od Sári dostal rolničku na plašení medvědů (jeden nikdy neví, kdy nějakého potká) a od Thea lampičku na ucho na podpeřinové čtení (jeden nikdy neví, co si bude muset přečíst a kdy na něj skočí literární tužba) a pak ještě nějaké osobní nápadité (teď si možná fandim) dary. Příručka "Co by manžel neměl své ženě nikdy říkat," nebo jak se to jmenuje vzbudila uchechtnutí, ale já doufám, že bude i řádně prostudována. Třeba s baterkou na uchu a za zvonění rolničky.

Sári měla smolný podvečer - natáhla se na pukalíně, natáhla se na nožkách a tak jsme mazali léčivým gelem a věřili, že do uložení do postýlky už žádné karamboly kupit nebude.

Na fotce v popředí bratránek Romča a v pozadí s vyšpuleným pozadím náš oslavenec, který si ani sváteční zmrzlinu nevychutnal, protože u něj stál malý človíček a slovy "mňam mňam" si zajišťoval neustálý přísun jahodového sorbetu do pusinky.

Sárinčiny písně, inspirované ilustracemi v knize: Zpívejte zvesela - "Babička plete plete plete, až doplete a doplete"a ještě jedna z recitálu "Tunák tučňák tučňák, ať si žere, co chce žerat."