Naše Samsára

Člověk míní a Sári mění. Ráno jí nebylo líp, ba ani dobře. Pokašlávala a evidentně se jí špatně dýchalo. Ani nemohla mluvit. Po konzultaci s pediatričkou jsme se s Danim sbalili a jeli s ní do blízké nemocnice na změření okysličení organismu.

Nejdřív jsme dostali jemného sprďana, že nejsme objednáni a že pediatr odběhnul k císaři. Po chvíli přiběhl k nám - čekala jsem, že bude alespoň malinko od krve a v obličeji bude mít přiblble šťastný výraz, že se narodilo miminko. Ani jedno se mi nesplnilo - holt nebyl rodička, ani otec vypreparovaného miminka.

Potvrdil nám, že okysličení je hraniční a cestu letadlem nedoporučil. Léčbu paní doktorky odkýval a já jsem mu dala za pravdu, že je pro nás zdraví přednější, než naše plány. Byť na ně padlo dost peněz a důvod k návštěvě Čech máme zásadní.

Po příjezdu domů Sári okamžitě zalehla do postýlky a v klidu prospala přes 2 hodinky. Pro mně to byly chvíle plné zvratů. Babičce Erni jsme ohlásili, že se může v letadle roztahovat, protože bude mít 3 místa, babičce Haňe jsme oznámili překvapení, že nepřiletíme a začali jsme hledat další varianty. Největší podporu si získal návrh za 16 tisíc korun, že poletíme ve středu s Danim a v sobotu zase zpátky. Smířili jsme se s tím a domluvili se, že letenky koupím, až se Sárinka probudí...

A ona se probudila s pláčem že nechce letět až potom. Že chce letět dneska a že to zvládne....a přitom jsme jí o našich nových plánech nic neříkali.

No nasadila mi brouka do hlavy. Její stav se skokově zlepšil. Už mohla mluvit, začala mít roupy a dokonce si i zpívala píseň, kterou sama složila s textem "náš útulný domov." Rozhodla jsem se, že se ve 4 rozhodnu, co a jak. Sári lobovala, že už je jí dobře a může letět a opravdu, opravdu to zvládne. Říkala jsem jí, že mám obavy, aby jí nebylo v letadle hůř a ona odpověděla mysticky - "trošku hůř a trošku nehůř." A já na to "Ale já bych chtěla, aby ti bylo líp." "A mě už je líp" ...no prostě debata intelektuálů. Ona se jednoduše (konečně) rozhodla, že se hodlá uzdravit.

Přesvědčila mě...hlavně měla důkazy v klidném dechu a jen občasným zakašlání. Za hodinu jsem nás všechny sbalila a prosila ostatní členy rodiny (převážně ty nezletilé), že mi nejvíc pomůžou tím, že mi nebudou pomáhat. A už jsme frčeli...v autě Sári udávala směr, kam zatočit a pak to Erni objasnila "já tady rozhoduju , víš Erni" ...upřímně jsme se zasmáli. Jen kdyby to nebyla pravda :)

Na letišti jsme pořídili pěknou hromadnou fotku před rentgenama, ale ohrozili jsme tím bezpečnost letiště a museli jsme ji vymazat. No nedivím se, nebezpečně nám to tam slušelo. Tahle fotka už prošla. Jen Theo chtěl být inkognito a tak se ze záběru vyklonil.

 Domů (k babičce) jsem dorazili po desáté večer. Venku byla tma jak "černej kůň," jak Sárinka poznamenala. A jak ve Francii Sári slíbila, tak udělala. Dýchala pěkně, za celý let zakašlala asi třikrát (zato ten pán za mnou kašlal tak, že to znělo, jako když se splachuje záchod...fakt jsem něco takhle bublavého ještě neslyšela) a tvrdila, že teda vůbec není ospalá. Sedla si před televizi a zbožně na ní koukala....na to jsme jí neskočily a šupajdila do postýlky...usla až před půlnocí...ale co, zítra to dospí.