Dnes byl jedinečný den. Ne jen tím, že bylo jediné úterý s datem 28.7. v letošním roce, ale taky se stalo něco, co už dávno ne. Po 3 letech střídavého pasivního nafukování a vyfukování mého těla a produkování nejprve závislých a posléze částečně nezávislých savečků se mu dnes dostalo pořádného tréninku. Babička Haňa krotila obě mláďátka a já se patnáct minut potila na super přístroji jménem Power Plate - neboli vibrační plošině, která se mě snažila sklepat a já se nedala. Zapojila jsem všechny možné svaly, funěla jak v 2. době porodní a trenérovi jsem dala hodnotnou zpětnou vazbu, která odpovídala mému fyzickému stavu - "To je síla." - tato kvalita mi zřetelně od dob aerobikového šílenství značně ubyla, nicméně vyplavování endorfinů při tělesní aktivitě moje vozítko nezapomnělo.
Následná čtvrt hoďka chození na pásu při podtlaku (Vacu Shape) mě dodělala a já předpokládám, že zítra mně budou po sídlišti nosit děti a ne já je.
Zdálo se mi, že zem pode mnou pluje, cítila jsem svůj každý krok a měla auforicko-kolapsový stav, který jsem rozehnala kde jinde, než v Coffee Heaven. Poprvé po více jak roce jsem zašla SAMA do kavárny, rozvalila se, dala si mrkvový dort (mrkev nemá skoro žádné kalorie a je zdravá na oči, takže jednoznačně dobrá volba:) a Relax drink....a v této památeční chvíli se nechala zvečnit. Opravdu to pro mě byl vzácný moment. Ruměnec ve tvářích neni z cudnosti, anébrž z prodělaného pohybového šoku.
Bekovka na hlavě je ta ztracená, jen znovu zaplacená a aby se mě lépe držela, přikoupila jsem jí kamarádku. No neberte to, za 49 káčé.
Theo dnes trénoval samostatnou chůzi. Už je na nožkách častěji, než na všech 4. Tady jsem ho chytila při činu horolezeckém. Vyleze na židličku, dá babičce sám od sebe pusu (líbá ji opravdu každou chvíli), hodí jednu nožku na opěradlo a nebýt chycen, vysoukal by se až na stůl.
Sári připravuje kafíčko. Já kávovar neovládám, ona ano. Když k nám přijde jakákoliv návštěva, Sárinka se pohostinně ptá "A dáš si kafíčko? Které máš ráda?" a dává na výběr z verze s kofeinem a bez. Theo se snaží vyškrábat i na tuto židli. Po kom to dítě to lezení má?
Když jsem dorazila domů, větší rozruch než návrat maminky vzbudily nové pokrývky hlavy. Theo testuje velikost.
A jelikož Sári náhodou zrovna nutně potřebovala taky čepku na hlavu, vyfasovala tu druhou. Díky Vesmírná Prozřetelnosti, že jsem měla to neodbytné nutkání koupit dvě. (kreativní ospravedlnění průvanu v peněžence že?)
Tady je ťapálek na procházce. Je úžasnej, jak stabilně chodí. Vyhlídne si cíl a jde. Nejčastěji za babičkou Haňou, které pak vezme obě dlaně a začne jí jimi tleskat, když ho dostatečně v čas nestihne ocenit z vlastní vůle.
Rozhovou Sárinky a Adámka po telefonu. Adámkovy odpovědi odhaduji podle Sárinčiných reakcí a následného vývoje.
"Adámku, kde jsi?"
"V Písku."
"A kde jsi?"
"V Písku" ..tato replika se opakovala zhruba 3x, než Haňa telekominikaci ukončila.
Haňa: "Sári, co říkal Adámek?"
"Že je na písku." a že Sárinku opravdu zajímalo, na kterém. Áďo, my půjdem zítra taky na písek. Vem lopatku a přidej se k nám. Sári se na tebe táááákhle těší.
