Naše Samsára

Ve Francii ve středu děti nemají školu a tak je jich po ulicích plno. I Sárinčina oblíbená kámoška Lunakaia posedávala na lavičce, než se jí Sári chopila a odvedla na houpačku. Lunakaia je úžasná. Sárince nerozumí ani bl a nechá se naverbovat do jejích her a s úsměvem ji následuje. Dnes byla pyšná, protože v tenise vyhrála medaili, kterou měla na krku a pravidelně ji pohmatem kontrolovala.

A teď zpátky k nadpisu. Sárinka jedno ho.í.ko vytvořila na zahradě u stromu. Kam s ním jsem zvažovala snad minutu. Hodit ho do kytek mi připadalo neslušné. Pečlivě jsem ho tedy uložila do pytlíčku od sušenek a věřila jsem, že mám ruce umatlané jen od mýdlové vody z bublifuku. Pak jsme si hráli...na trávě, na písku. Najednou vidím, že Theo v ruce drží pískové žezlo. Co žezlo, kočičinec. Pěkně měkej, v písku jako ve strouhance obalenej. Přiřítila jsem se k němu, vyrvala mu modelínu z ruky a mrskla s ní do záhonu s bujným porostem. Čuchla jsem si ke svojí ruce a pak k Theový ...bleee. Pískem jsem naše ruce začala drhnout. Sári se přidala a pomáhala. Po dalším testu očichání jsem usoudila, že se "myjeme" pískem kočkou zkropeným. Panika. Smrdí to totiž fakt ukrutně a Theo si začal mnout očička. Jen to ne! Takže nasadit nosítko tak, abych se ho rukama nedotýkala. Držet Theovy ruce a zároveň sklidit hračky z pískoviště opět tak abych je co nejméně kontaminovala. Sebrat pytlíček se Sárinčiným pokladem (který jsem mohla klidně předtím hodit do těch kytek - alespoň by tam ten kočičinec nesmrděl sám). Odemknout byt za stejných podmínek a pak se konečně umýt a přičichnout si vůně marseillského mýdla.