Naše Samsára

Moře se stalo přirozenou součástí našich životů a všichni si ho moc užíváme. Daniel ho zkoumá ode dna, Sárinka odevšud a Theo se učí prokopávat vlny - už do nich udělal pěkných pár děr. Babička mu při houpání máchala nohy ve vodě, až kapky cákaly, a jemu se to tak líbilo, že s hlasitým doprovodem znakoval ještě.

Sárinka zkoumá kamínky. Měli jsme bojovku - sbírali jsme vhodné oblázky na masáž chodidel. Čtyři z nás nádobu plnili a ten pátý, nejmenší ji zase vyprazdňoval. Že jsme byli v přesile, něco nasbíranáno přeci jen máme a babička Bechyňská si bude moci šlapáním v lavórku s kamínkama probouzet plosky nohou.

Jedno foto samoručkové. Trošku si hraju s úpravama fotek...z toho kompaktu nic moc zajímavého nevytřískám, tak se nedivte, že jsou to občas zvláštní "umělecká" díla.

Ve vedlejší zahradě se schovává oslík a pojídá listy z morušovníku. Tyto krásné stromy nám lemují cestičku od domečku a Sári si jejich plody hned zamilovala. Vytváří jimi fleky na sobě i na svém nosiči a nutí ho k natahování se do nebeských výšin pro další a další kousky. Slovo moruše se naučila spolu se slovem balvan a tak se jí slova uložila do stejního šuplíku. Poznala jsem to již z několika vět typu: "Mami, já chci balvan. Ne, jak se to jmenuje, co jsme trhali?"

Sárinka ukazuje na nožičce památku na ostřejší kamínek na pláži. Ale co je důležité, je ta krabička na schodě za ní. Má tam 6 oblečků cikád - neboli jejich opuštěných tělíček, nymf, které považuje za ohromné poklady. Přenáší je, přeskládává, rovná, počítá a dokonce je odstřeďuje v misce na odkapání salátu. Tento kolotoč jejim křehkým schránkám nedělá moc dobře, protože se jim pak ulamují nožičky. Ty ale Sári nepočítá a když už se tak stane, bez sentimentu odpadlé končetiny zakopne pod pohovku.

Plánuje, jak některé exempláře rozdá přátelům, jako cenné dary. Máme jich málo, takže na každého se nedostane, to je jasné. Pokud po cikádím oblečku někdo z vás neuhasitelně prahne, napište mi prosím mail s předmětem "Prosba o cikádí oblek" a já se ve vašem jméně pokusím zalobbovat. Slíbit však z pochopitelnách důvodů nemůžu nic..nejem jejich majitelka.

A ještě pro informaci. Sári sedí na 3. schodě, která jsem jí k sezení přisoudila. To zažehlo otázku, komu náleží další schody...a tak nás několikrát denně Sárinka drtí otázkou opakovanou při každém šlápnutí na dřevěnou fošnu "A komu patří tenhle schod?". Máme v tom systém a už dokážeme odpovídat téměř po slepu jen podle tónu toho kterého schodu. Mimochodem, šlape na Theův schod...to občas i docela odpovídá realitě.