Naše Samsára

Když konečně před devátou zazvonil telefón, ozval se tam nadšený pisklavý hlásek "Maminko, já mám Oranginu." A pak následovalo 5min chvalozpěvu na tento "zdravý" nápoj. O nemocnici se moc nebavila. Jen, že už jedou domů a má tu Oranginu.

Domů noční cestovatelé dorazili trošku pod obraz, trošku lepší než včera a trošku utahanější. Dani strávil noc na křesle s Džokem pod hlavou (jestli on teď nebude chtít vlastního plyšového mazlíka, když se tak osvědčil a zachránil padající hlavu. Už rozumím heslu: pes přítel člověka). 

Usnuli prý ve 2 v noci, protože Sári předváděla svojí vztekací show a řevem vysvětlovala všem, co se snažili o nápravu stavu v jejich nemocnici, že "no dodo, maman!!!" Neboli "ne spinkat, mámu."

Do toho každé dvě hodinky léčba a v sedm už Daniho rychtovala, že je ráno a to se přeci nespí.

Po příjezdu hned vyprávěla. "Byla tam taková pitírna a továrna na plechový Oranginy." Jinými slovy automat na pití. Díky, že díky Orangině nemá z nemocnice post propustkové trauma.

Při převlíkání jsem jí odloupla tyhle držátka na hadičky. Měla dvě na hrudníku a tato na fotce je třetí. Theo po nich nepokrytě šel a zakousl se do nich. Sári se ohradila, ať toho nechá. "Theonku, to jsou moje prsa umělý," dozvěděl se. Už takhle mladá...lepší nalepovací, než silikonový...

Sárinka si po obědě, který nejedla, dala dloooouhý spánek a Theo jí chodil škrábat na dveře pokojíčku. Abych ho udržela mimo její zónu, otevřela jsem mu tajné skříňky s nádobím. Holt mě nenapadlo, že bude mydlit kovovýma miskama o sebe...

Je to horolezec. Odhaduji, že minimálně 30 x denně ho sundavám z vyvýšených míst. Leze všude, kde se to dá a navíc ještě i tam, kde se to nedá. Tady loupe perníček ze střechy Sárinčina domečku a chvilku před tím stál v druhém patře na balkóně.

Tady máte důkaz, jak se dá labužnicky vychutnávat galette, ani né den po astmatickém záchvatu. A další důkaz Theovi vylézací přirozenosti. Jak vidíte, zdravá strava u nás jede...jen mi ji nestíhame stopovat a tím ani zařazovat. Sári má chutě a tak je využívám k tomu, aby do sebe alespoň něco dostala. Pizzu (ona jí jen ten korpus) měla slíbenou už včera, jako oslavu, že je z nemocnice zpátky doma. A na ovocný sorbet už ani nedošlo.

Před usnutím Sárinka zase zkoušela ovládat svět vztekáním a poprvé jsme si vsyloužili zabouchání od sousedů. Zabralo to...rozhostilo se ticho. Sluníčko má dneska velikej černej puntík, protože Sári smutnila s vysvětlením "já jsem nechtěla, aby byla noc." To bude muset jedině reklamovat u vyšších instancí.

A mne dnes něco došlo. Zdá se mi, že jsem pochopila, z čeho pramení zacyklenost Sárinčiných nemocí a vzteklých reakcí...úplně se mi z toho udělalo volno a radostno. Od zítřka na tuto konstelaci nasadíme homeopatika a pak se uvidí, kam se pohneme. Proto nám nic moc ani z alternativy, ani z alopatie nepomáhalo - brouzdali jsme po povrchu. Včerejší hospitalizace na stejném oddělení, kde jsme se Sári strávily nejnáročnější momenty našeho sžívání při její novorozenecké žloutence, byla poslední kapkou...že by se kruh uzavřel?

ať mužu žít 
svůj dávný věčný sen