Naše Samsára

Děti se povozily na koni. Theovy nožky naznačují, jaké bylo pokračování rodea. Nejdřív sed, pak stoj jednoho jezdce, pak i druhého a pak...pád. Přežily bez podupání kopýtkama.

Já jsem si se Sárinkou udělala dámskou jízdu. Mohla si vybrat místo našeho družení a vyhrálo hřiště. Polezly jsme, pohrály si a Sárinka hloubila jámu v mokrém písku. Přizývala mě ke spolupráci, ale mně se tuze nechtělo. Vymluvila jsem se na neexistenci lopatičky. Sári udělala dva kroky, koukla na zem a zvedla ze země jakousi červenou lopatku. Zasmála se, podala mi ji a teď už jsem ruce k práci přidat prostě musela. Jak si tu lopatku Sári vykouzlila nevim, ale bylo to efektní. Téměř bych se dušovala, že když jsme na prázdné hřiště přišly, nebyla tam.

Let byl příjemný. Tentokrát se Theem nechal mordovat Daniel a Sárinka si z paluby udělala dštská koutek. Chodila navštěvovat přísedící děti a seznamovala je s Džokem, který měl dokonce vlastní letenku. Našla jsem starou, nevyplněnou letenku z dob práce na letišti a paní na check-inu na hru přistoupila, vyplnila mu destinaci a i jméno. Jen s malým překlepem na konci jeho noblesního jména. Na letence stálo "Džog."

Hláška z letadla při čůrání."Jé, my letíme v záchodě."

Po příletu jsme šli na autobus. Čekali jsme a čekali, až se Sárince zachtělo na záchod. Křoví v nedohlednu a tak se Sári s Danim vydali do nádražní haly. Mezitím nám ujel bus a další jel až za hodinu. Krásně od plic jsem si nahlas zařvala jedno pěkné české slovo. Ulevilo se mi a ještě mě pobavilo, že se po mě nikdo ani neotočil. Zřejmě řvaní a znělá slůvka v Ženevě nikoho nevzrušují.

Z inteligentního vyzvídání jsem rozluštila, že kámen úrazu je existence školky v okolí našeho bytu. Sári se prořekla, že tam nechce. Slyšela to už mnohokrát - do školky nepůjde, dokud si sama neřekne...snad už má pro tentokrát jasno a strašáka školku zatím necháme rozplynout. Za čas z něj třeba reinkarnujeme přílěžitost žádoucí a chtěnou.

Každopádně, je akorát tak čas začít pomalu balit pár švestek a změnit adresu.