Naše Samsára

Nedělní dopoledne klasicky patří návštěvě trhu v Thoiry. Měli jsme namířeno jen pro chleba, jablka a pár Vietnamských čerstvých specialit. To vše jsme pokoupili a ještě navrch....hmmmm, jeden ulitlej klobouk pro mě a druhej na objednavku pro Sári. Šije je jedna umělkyně a má geniální nápady. Já si při nekonečném zkoušení jejích dílek připadám jak víla z pohádky. S každým dalším kloboukem ve mně uzrává potřeba jeden kus vlastnit. Usmívám se na sebe do zrcadla a když mi na hlavu padne TEN jeden, pro mě dělanej, nemám volby. Odcházím s barevným polar fleecem na hlavě...a až doma zjišťuju, že vypadám jak víla z pohádky a najednou si nejsem jistá, jestli tuto image unesu. Ale jóó, dodávám si sebevědomí. Někdy se v něm třeba odhodlám i vyfotit.

A co je pro mně nejcennější, že jsem si na něj dnes vydělala! No opravdu...po roce a půl jsem se posadila před skupinku ženskejch a povídala, co mě děti naučily. Bylo to moc prima. Hostitelka Péťa pojala přednášku jako degustační setkání a tak jsme se měly...

Na závěr jsem dokonce dostala 3 růžičky. No milé to bylo.

Doma zatím Daniel poprvé testoval jaké to je, mít na starosti naše dva pokládky. Odcházela jsem, když Theo právě po zemi rozmašíroval jarní závitek, rozlil Sárinčino pití na koberec a sebe a obě děti byly hladové a unavené, což bývá třaskavá kombinace. Zabouchla jsem za sebou dveře s důvěrou, že to zvládnou.

Po semináři jsem přišla do prázdného bytu. Bylo tu pěkné kreativní prostředí s překvapením na každém rohu a moje 3 částice se pohybovaly na hřišti. Tahle jsem je odlapila. Prostě pohoda. Sári na mně dokonce zkoušela, jestli teď budu chodit do práce já, že by si nechávala tatínka doma.