Naše Samsára

Pár zdí domova už nám bylo těsných. Vichr se trošku uklidnil a tak jsme vyrazili do Val Thoiry na kukandu a pidinakupovandu. Babička si nemohla nechat ujít její milovaný interiérový obchod La Maison du Monde.

Kavárna Paul měla zase tu čest nás pohostit...Vyhlídli jsme si ještě neuklizený stůl. Byl od drobků, nádobí neodnesené a na prostírání ležel kus buchty. Haňa řekla fuj. Já na to, že to není fuj, že jen někdo nedojedl a Sári to vzala jako posvěcení. Vzala buchtu a kus si ukousla. Teď jsem měla chuť říct fuj já, ale udržela jsem se a přislíbila jsem čerstvý, nenakousaný kousek.

Aby děti byly aspoň trošku v kontaktu s přírodou, nechaly jsme je pojezdit na koníkovi a labuti.

Závěr dne nám okořenila detektivní zápletka. Haňa Sárince koupila koníka s jezdkyní (marně jsem obracela oči vsloup, marně jsem vyjadřovala mateřskou nevůli...babička podlehla vnuččiným žádostivým očím)...a jako by mě andílci vyslechli. Do autobusu jsme nastoupili jen s polovinou této nádhery. Panenka s námi nebyla. Kůň divoce skákal, protože ho neměl kdo krotit a Sárinka byla smutná. Ze soucitu s holčičím smutkem jsem zahájila pátrací akci. Vyslala jsem Daniela na místo, kde byla pohřešovaná viděna naposledy s přesným popisem - jezdkyně, cca 6 let, 56 gramů, 11 centimetrů, dlouhé blonďaté vlásky a jezdící úbor. A jak to dopadlo se dozvíte na tomto videu.