Naše Samsára

Včera ve vzduchu nelítala jen vzteklina. Přilepil se k ní i jakýs takýs bacil a Sárinčino oslabené tělíčko mu bez schopnosti obrany poskytlo líheň. Večer začala kašlat. V noci přišla i horečka a tak jsme se dopoledne  i s babičkou Haňou vypravili do dalšího lékařského areálu. Tentokrát do Thomayerovy nemocnice v Praze. Skoro si připadám jako turistka na okružní poznávací jízdě po nemocnicích Českých.

Výlet nám trval 4 hodiny. Odvezli jsme si z něj další fotografii Sárinčiných plic, popovídali si s 2ma fantastickýma doktorkama (a to nekecám. Uplně zírám, jak fajn lidi jsou někteří lékaři a lékařky...) a utrousili pár kapek krve. Také jsme my 3 dospěláci zmírali žízní, ikdyž jsme desetikorunou nakrmili automat na pití a nakonec z něj nevydolovali ani kapku. Setkali jsme se s celou řadou nemocných dětí a doufali jsme, že oni si ponechají choroby své a my také.

Na konci příběhu stojí diagnóza poměrně optimistická. Zápal plic se nevrátil. Jen asi došlo k sourozenecké výměně virů a teď je Sári i Theo mikrobiologicky na stejné lodi. Virózu snad brzy udoláme a zdraví si ponecháme. Hola hola hola, už u nás zůstaň.

Nemocínci by měli být izolovaní. Od sebe. Ha ha...To se zařídit nedá, když mezi nimi stojí jedna super atraktivní osoba, na kterou se obě děti lepí - já. Tady sourozence izoluje babičin knedlík. Sári krmí bratříčka drobečkem, ale on úplatky nebere. Jde po kvantitě...

*