Naše Samsára

Nad kukaččím hnízdem bychom letěli prvně, zato trasu Praha - Ženeva zvládáme jak starý mazáci. Místo do metra nastoupíme do letadla, dáme si preclík s máslem a džus (ten mi Sári vylila do rozkroku, tak jsem vypadala jak inkontinentní mamina) a pak se chvíli nudíme, mrskáme, oblézáme sedačky a nejlépe 3 minuty před přistáním usneme (Theova verze), či se nelidsky přetáhneme a vyvádíme, až celé St. Genis ví, že jsme zpátky (Sárinčina taktika).
Doma nás čekala akce kulový blesk po jeho dokulení. Neboli Theova postýlka byla složená, Sárinčina se přestěhovala do ložnice a byla přiklepnuta Theovi a Sári dostala novou....tatínek měl co dělat, aby troj škatulata zvládl za včerejší večer dokonat.
Theo prvně okusil jaké to je, když tělo může svobodně probublávat skrze šprdliny.
A Šípková Růženka v postýlce z dalekého Jablůnkova se asi píchla o trn a spala až do 7. Není tedy divu, že tu následně až do 11 hodin pobíhala po bytě a rozhazovala návrhy "Maminko, co kdyby sme...", jako večerníček lístečky.
Setkání mužů probíhalo vášnivě. Theo začal kňučet, kroutit se, mručet, odhazovat věci, mlátit do lžičky s kašičkou (kterou jsem mu cpala do pusinky v domění, že se takto chová z hladu). Chyba lávky, chyba úsudku. On se chtěl dostat tátovi na klín.