Naše Samsára

Dopoledne jsme se projeli za paní doktorkou na pravidelnou prohlídku s naším lozičem. Děti pokorně čekaly na paní doktorku, která si jako obvykle pracovní dobu o půl hodky posunula....tatínek mručel, že musí do práce a já se snažila necítit trapně, když Sári vlezla do ordinace a zeptala se mě "Co tady tak dlouho děláte?" Polovinu dotazů jsem ani nestihla položit a raději se vypoklonkovala. Důležité informace jsem si odnesla: děti neštovice nemají, Sári alergii má.

Před odjezdem Sárinka zpívala "Mámo, táto, v komoře je myš." Přidala jsem se k ní, ale to se jí nelíbilo. "Mami, nezpívej to se mnou. Já už to umím sama. Ale můžeš zpívat s tátou." Z toho jsem vydedukovala, že ten to asi sám neumí. Je pravda, že má vodící notová linka jeho zpěvu jen prospívá.

Po návratu domů nastalo stříhací šílenství. Sárince to s nůžtičkama začalo pěkně jít a tak nakouskovala oba šmoulí časopisy. Oddalovala polední spánek, protože mi každou chvíli nosila vystříhané proužky, coby žížalky. Jak to tu po její vášni vypadalo, jsem zapomněla zdokumentovat, ale koberec nebylo vidět.

Večer nám tatínek odjel vysvobodit uvízlou kamarádku Janu a tak jsme měli večerní premiéru ve třech. Nemáme nacvičený postup a tak se nám to moc nevedlo. Theo 4x zvládl usnout a tolikrát byl i probuzen...dupy dup, hlava mezi dveřma a šepot, jestli Theo už spí a mávání na mně, ať jdu do pokojíčku. Když jsem na ní gestikulovala, že přijdu za chvíli, tak spící očíčka udělala blik a mohla jsem začít nanovo. Po tom čtvrtém nevydařeném pokusu jsem si došla pro pomoc - Zuzka si se Sári zahrála na školu a Theo do 5ti minut spal. Zuzi dííííííík!

Zpětně mi připadá docela humorné, jak jsem chodila Sárinku umravňovat. "Sárinko, Theo teď potřebuje usnout. Tak prosím chvíli neštěkej" ... ona totiž v průběhu celého dne poštěkává a dělá íííhahááá - to podle toho, jestli je pejsek, nebo koník.

Vybavuji si, jak o víkendu budila Daniho figurkou žirafy, která na něm s veselým íííhahááá poskakovala a pak mu vysvětlila, že to je kůň v masce žirafy.
A ještě přehled Theových úspěchů. Sám si odlezl z pokojíčku do obyváku, tam něco popracoval a pak se zase za námi vrátil do pokojíčku, kde se dokázal ladně napasovat pod Sárinčin stoleček a posléze i pod židličku. To už bylo na knop a málem jsem musela volat hasiče.
Pak jsem ho v obýváku položila na koberec na zem a najednou koukám a on sedí. Prostě si tu sedl a vypadal jak solitérní trpajzlík v japonské zahrádce - koukal sám překvapeně, co se mu to povedlo! Takže jupíííí ...