Naše Samsára

Dnes nám začalo šestinedělí. Šest krát sedm dní a letíme do Čech...nafurt. Teda, alespoň si to myslíme a fakt, že razítko, které má naše stěhování a českou budoucnost přiklepnout ještě na papír nedopadlo, nás znervózňuje jen trošku.

Já jsem dnes završila zlaté pravidlo "když se něco stane dvakrát, stane se to i potřetí" - potřetí jsem šla na poštu poslat balík do němec a ...on byl dnes svátek a pošta nás přivítala shrnutou roletou...Zítra mám další pokus. Jestli to nevyjde, balík zůstane doma, protože to už by bylo spiknutí.

Na oběd k nám přijela Péťa a zase to bylo fajn. Po siestě, která v Sárinčině podání trvala asi 32 minut a v Theově tak o 6 minut déle jsme šli na podzimní sluníčko.

Narazili jsme na tohoto krasavce. Zřejmě se zatoulal z noční párty - rozvrkočen a bez jedné boty. Sárinka ho chtěla adoptovat. To jsem zažehnala a doufám, že jeho panička vyhlásí pátrání a zase se setkají. Když jsem Sári říkala, že nemá botu, tak mi odpověděla, třímajíc Kena pevně v rukách "Ale to mi nevadí." Docela se podivovala že vím, že se jmenuje Ken. Vím, že vím lecos a tohle zrovna vím.

Od pěti hodin Sárince už padala hlava, choulila se do jídelní stoličky a stálo mě dost sil, aby neusla. Nakonec jsem si vypomohla DVD Barbapapa. Na pohádky teď téměř nekouká - max 1x týdně, ale dnes jsem za ně byla ráda. Neusnula a v sedm jsem jí vypravila do postýlky a do 10 min jsme spaly obě. Nejsem zatím zvyklá na 13ti hodinové šichty bez chvilky nicnedělání (prázdného zírání se zataženými mateřskými tykadly).