Bechyňské užívání - den 26.

0:30 Edit This 0 Comments »
Není nad kreativní vyjádření se hned po ránu. Lepící barevné papíry se nám postaraly o zábavu. Já jsem vystřihovala velrybí rodinku - máma, táta, miminko Sárinka a její bráška. Sári měla ve zodpovědnosti vodou zaktivovat lepidlo na zadní straně barevného papíru. Pustila se do toho s vervou sobě vlastní, až nám velrybky z papíru málem uplavaly.
Na ven se vyzbrojila vřeštící opicí a uklízecím náčinním. Trpaslík byl vděčný, že mu ometla fasádu a hned se mu na svět lépe kouká.
Zde došo k setkání 3 entit ze zvířecí říše - račice Sárinky (že je račice dnes vyprávěla na potkání a pak následovalo..."a co seš ty?"), mourka Čendy a již zmiňovaného vřešťana. Čenda má ze Sári respekt a tak se jí jen letmo otřel o nohu a raději odpelášil do bezpečí.
Prababička zvaná bábinka Ernuš se velmi osvědčila jako tříkolková instruktorka. Za pár rund nahoru a dolu ulicí naučila Sári řídit, zatáčet a dodržovat pravidla bezpečnosti provozu. Chránila si tím i lak na svém vlastním autě.
Po spinkání vyměnila Sári dopravní prostředek a docela pěkně si zaodrážela na Lukáškově odrážedle. I při jízdě měla občasné tulící tendence a jezdila k Lukymu tak blízko, že se jim šmodrchaly nožičky do sebe.
Tady Lukáškovi něco důležitého vysvětluje. Slezla z odrážedla a s velkou naléhavostí na něj volala "počkej jo?!"
Na kolotoči se oba chechtali. Když jsem si k nim na chvíli přisedla, místo smíchu se mi z břicha chtěl dostat obsah žaludku a tak i nadále budu nechávat tuto atrakci k dispozici dětem točichtivým.
Před koncem venčení došlo i na velkou klouzačku. Tentokrát mě Sári nevypekla a klouzala se způsobile. Žádné vyklánění nad propastí, žádné komunikační vákuum.
Abychom si nám drahou společnost ještě užili, nalákali jsme je na chvíli k nám. Sári si evidentně užívala dětské společnosti a pravidelně chodila Lukáška objímat. Tomu se to moc nelíbilo a tak to Hanka vymyslela bravurně - objala Lukyho a toho zase objala Sári a tak si každý přišel bez újmy na své. Tady si zrovna zamačkávají rostoucí růžky...a že Sárince vykukovaly znatelně.
Večer se na nás přišel podívat děda Láďa. Přinesl i dárečky a velmi se trefil do vkusu. Sárince Duplo zvířátky a Theovi se trefil i do skusu plastovými navlékacími kroužky. Do stáje nám přibyl další bílouš, jak je vidno z fotky. Jestli to takhle půjde dál, budeme jim muset vystavět extra stáj.
A já jsem si užila suprový večer v ženském duchu. Hanka uspala děti, počkala až usnou ty moje a přišla na pokec při svíčce a čajíku. Hmmm, to se mi líbilo...ještě!!!

Táhneme na jih - den 25.

22:37 Edit This 0 Comments »
Sice né v hejnu migrujících ptáku, ale zato v autě babičky Erni. Odjezd byl kořeněn nevyspalostí obou ratolestí, ale přesun jsme zvládli dobře.
Sárinka po příjezdu objevila svojí novou postýlku. Už nebude za  šprdlinama. Tato princeznovská paráda je ohraničená jen z části a tak vůbec je prostě slečnovská. Podle fotky je vidět, že Sári novinku na spaní ocenila, zato Theo nehodlá růžové romantice podlehnout. Hned po dofocení se ostentativně otočil na bok a začal zkoumat, z jakého materiálu ohrádka postýlky je. Krasavic ze zámku si ani nevšiml.
Pak se oba vrhli na znovuobjevování neokoukaných hraček z Vánoc. Theo jeřáb vylepšoval čelistma, Sári na něj šla s vrtačkou (na jeřáb i na bráchu...ale tomu jen trošku dotáhla bříško).
Další předmět k prozkoumání je jednoznačně kolo od kočárku. Theo mu měřil poloměr a pak se mi zdálo, že vyslovil něco, co připomínalo otázku "Jaká je hodnota Ludolphova čísla Pí?" Asi chtěl vypočítat obvod kola a tím odhadnout frekvenci jeho točení při tlačení kočárku rychlostí 5,3km/h. Samozřejmě, že jsem mu to neřekla, protože co by pak dělal ve škole žejo?
 A pak se stalo něco vyjímečného a pro mně dechberoucího. Theo se nechal chňapnout prababičkou Ernuš. Ani se nijak zvlášť neohlížel kde jsem, ani nenasadil zkroušený výraz s řevem hodným auta záchranné služby..a já musím říct, že jíst polívku a nemuset odhánět nabírání chtivé ručičky, byl po několika týdnech nebývalý požitek. Prostě prababička vzala Thea za správný konec.
Po O jsme se vypravili do Tábora za paní doktorkou. Její prognóza se mi moc nelíbí, ale uvidíme, co se ze Sárinčina kašlíku vyvine. Ono by se mi nelíbila asi žádné jiné hodnocení než "je zdravá," ale to každá máma zná. Sári pěkně spolupracovala a dostala za odvahu diplom.
Takhle ta naše radilka v klobouku vysvětlovala paní prodavačce ve zdravé výživě, že když nemají kukuřici (kterou má ráda), že jí musí koupit. A pak jí opravovala, že nemáme platit tísíc korun, ale "osum" - to bychom bývaly s babičkou Erni braly, ale paní prodavačka se nenechala přemluvit.
Den jsme završili uměleckým nakrmením mořské havěti koupacími prstovými barvami.
Končím dnešní blog výzvou: vykašleme se na kašel a pojdme se společně pořádně a zhluboka vyspat.

Hledá se Mach a Šebestová - den 24.

22:35 Edit This 0 Comments »
Potřebovali bychom totiž všichni pročistit těla a najít zdroj zdraví. Sári se s kašlem zase přihoršilo, Theo se přidal a já...to ani nestojí za řeč. Zítra zkusíme přemluvit jednu milou paní doktorku, ať se na nás podívá.
Tady se Sári napasovala do kočárku na panenky. Naštěstí to nebylo o žádném velkém pohodlí a nevyžadovala vození.
Dopoledne nám přijela návštěva. Sári se chopila příležitosti organizovat další osoby a Honzíkovi ustlala na zemi. Karličku zapojila do kreslení a pak jí nabízela kočárek s panenkou na hraní.
Theo se do společenských radovánek neúčastnil, ale zato si mimořádně poseděl v jídelní stoličce. Evidentně mu samostatné sezení dělalo na jeho mužské sebevědomí dobře. Rozdával úsměvy a pod sebou si vytvořil shromaždiště všech podaných předmětů a kukuřičných pochutin.
Dnes mu vyjadřuji velký dík, protože se velmi snažil a relativně hodně času strávil na zemi a aktivně se hýbal! A pak dokonce zapomněl plakat, když ho vzala do náruče babička a to je rozhodně velký pokrok.
Sári podědila pěknou čepici z Aspenu a tak jí musela i vyzkoušet.
Čepice to je na první pohled kvalitní, protože při foukání bublin v ní vůbec nezábly uši.
 Tento moment mi dal hodně. Pár sekund nádhery sluneční light-show jsem do sebe vyloženě nasávala. Sluníčko, potřebujeme tě - nejen naše těla, ale i naše dušičky.
A tady jsou ti naši andílci po koupání. Památeční polštářky vyšpiónila a nechala zrealizovat babička Haňa. Pro zapomětlivce, kojící a nevyspalé maminky to je prima připomenutí zásadních okamžiků.
*

Rodinné radovánky - den 23.

22:17 Edit This 0 Comments »
V Toulcově dvoře byl předvelikonoční jarmark a tak jsme se tam ráno vypravili. Sári vstávala brzy a ještě se jí podařilo se před vstupem do metra pěkne poblinkat z kašle a tak měla nařízen klid, neboli za ní ťapaly nožičky babiččiny.
Z celeho stánkového reje a představení na pódiu nejvíce zabodovali koníci.
Nesměli jsme si nechat ujít podrobné okouknutí tohoto "bílouše." Bíloušové jsou Sárinčini největší oblíbenci a když jsem se jí kdysi snažila vysvětlit, že se jim říká bělouši, poučila mě, že jsou přeci bíloušové, když jsou bílí. A to má pravdu. Nad takovým argumentem jsem mohla jen pokrčit rameny a pak přikývnout. Už jim říkám tak, jako ona. Přidejte se k nám!
Lidové písničky a tance měly také svůj půvab. Sári koukala zaujatě. Zato když měly děti pré a mohly tančit samy, postávala v naší blízkosti a občas jen nenápadně zavlnila bokama a zapérovala v kolínkách. Je to stydlivka.
 
Po cestě zpátky se k nám přidali dlouho očekávaní příslušníci naší rodinny - Sárinčin nejoblíbenější a jediný bratranec Áďa a teta Jana. Sári Áďu vyhlížela už ve vagónu metra a chtěla po babičce Haňe, aby jí dala brýle a následně i dalekohled, aby Adámka našla. Museli jsme jí vysvětlit, že ho nemůže vidět. Na otázku proč mě nenapadlo nic lepšího, než optické zákony vmáčknout do věty, že je za rohem.
Zde na fotce stojí za povšimnutí, že rodina nejen že sladila pokrývky dolních končetin, ale i krok.
Theo nám doma prstíkama a dokonce i hlavou zahrál na klávesy. Dnes byl na mě zase tak přilepenej, že nedopřál mazluchtivé rodině ani chvíli pochováníčka a tak budeme muset nastolit nějakou osamostatňovací kůru. Theo, z bříška už si vylezl, zpátky to nepůjde a tak je třeba budovat důvěru v okolní svět....nejen maminka stojí za prozkoumání tělo na tělo.
Takhle se umí tulit Sári s Áďou.
A takhle se oťukávají bratranci.
Tohle jsem si za mlada a bezdětna myslela, že mě mine. Plastový koník s okřídlenou elfí jezdkyní. Když jsem procházela hračkářstvím a zavadila pohledem o tohoto bílouše, zahodila jsem předsudky a na oves ho nalákala domů. Radost byla. A konečně má nosorožec parťáka na pusinkování.
A zde vám představuji portrét Ňuňufa Sárinkového, kterého zvěčnila sama jeho očuchávatelka. Zajímavá je především netradiční kompozice očí. Oba fotografované objekty ukazují pouze jedno a ještě navíc každý jiné. Onehdá jsem se dozvěděla, že Ňuňuf nemůže Sárince spapat jídlo, protože nemá pusinku, ale zobáček. Jak to s příjmem potravy dělají ptáci mi je na základě tohoto pravidla záhadou.

Sídlištní zevlování - den 22.

23:26 Edit This 0 Comments »
Dnes jsme měli naplánovaný odpočinkový den. Tedy já ho naplánovala a děti mě svým budíčkem cca o 2h dřív než jsme zvyklí z Francie dali jasně najevo, že tento projekt jde mimo ně. Nějak mi ten čas navíc byl navíc a abychom ho užili, nepronudili a tudíž neprokňučeli, vytáhla jsem veliký trumf. Modelínu. Sári matlala a Theo se natahoval na modrou hmotu s vidinou požití. On je teď vůbec labužník a sápe se na vše, co mám v ruce a pohybuje se na trajektorii končící mi v ústech. Na flašku od nealko piva dokázal i drobet zapískat.
"Já chci pustit nějakou pohádku," mlel kolovrátek stále dokola. Babiččina televize, kterou náš domov neoplývá, je velkým lákadlem. Dětské programy chrlící jednu pohádku za druhou jsou návykové a i já se přes den párkrát přistihla, jak si zpívám "Čaka čaka ču ču" - písničku z mašinkové pohádky.
Náš mladý pán si dal dopolední pidisiestu a pak se nudil na kočárkovém obrážení panelové prérie Jižního města. Takto spinká obložen, aby měl z obou stran možnost tvářičkového přitulení. Chlupatý medvěd ho hlídá, aby se z postele neskulil.
Toto je vzácná fotka, držící dvě prvenství. Poprvé jsem fotila ve výtahu a Sári zase poprvé jela ven na dopravním prostředku poháněném výhradně její silou. Trošku to šlo a trošku to dřelo. Obšas to i jelo..ale ještě má co pilovat. Jednu chvíli na mně natahovala ručičku a pak mi něco imaginárního plácla do dlaně. Musela jsem se zeptat, abych zjistila, že to byl řidičský průkaz. Techničák neukázala.
Theo ve frajerské image chvíli koukal a pak se rozhodl, že ho naše hřišťové hrátky opravdu nezajímají a hnal nás domů.
Takhle to vypadá, když si Sári dělá na prolézačce pohodu. Odpoledne jsme na stejné hřiště zavítali znovu. Druhá návštěva měla poněkud zbrklý konec, protože Sári se vzhlédla v asi 10ti leté holčičce Míše. Vodila ji tam za ruku, prohlašovala za svou kamarádku a pak byla ochotna sjet z 2,5m plošinky po tyči dolů jako ona. Najednou vypla režim naslouchání mamince a byla jako hluchá. Seděla nad hranicí mého dosahu a zvažovla. Nabízená možnost sjet po kouzačce nezabrala a já si užívala perné chvilky. Nakonec jsem si pro ní musela vylézt a jako projev mé otřesené autority jsem zvolila okamžitý odchod. Adrenalin to byl pěkný.
A tady máme další fotku ze série sourozenecké náklonosti. Vypadalo to jako idylka, dokud....
...se Theo nerozhodl, že si také přivoní Ňuňufa. Jako by nevěděl, že na tento mocný hadřík má exkluzivní čuchací právo jeho majitelka. Občas ho bráška dostane na letmé pomazlení za odměnu, když je Sári v dobrém rozmaru, ale dnes to asi přehnal. Vyrvala mu ho a probodla ho takovým pohledem, že si snad bude příště pamatovat, že nemá dráždit Sári bosou nohou.
Včera jsem šla Sárince dát dobrou noc a uplně jsem se lekla, že mám dvojčátka. Tahle panenka od výtvarnice Pristely je dělaná Sárince na zakázku a podobnost je více než zjevná.

Deštníkové šílenství - den 21.

22:52 Edit This 0 Comments »
Dnes byly obě děti fascinovány deštníky. To asi na provokaci, že po dlouhé době vysvitlo sluníčko a bylo prostě krásně. Ze zimy jsme skočili téměř do léta.
Sárinka má novou panenku. Dnes jí oblékla svoje kalhotky. Panenka se nevzpouzela a nového negližé si ani nevšimla.
I Theo si pohrál s deštníkem a byl velice fascinovaný, že dokáže jednou rukou hýbat celou barevnou oblohou.
Dnes jsem si užila možnosti poklábosit se spřízněnýma dušema z rodiny nosnic a toto je jedna multifunkční a neunavitelná nosnice mi nejbližší. Na bříšku se Hance hřeje půlroční Julinka a celému sousoší vévodí tříletý Lukášek. Sraz byl parádní, pusu jsem nezavřela a kdyby nezazvonil zvonec, kecala bych dál a dál...
Odpoledne jsme se vydali pro nočník (číslo 4 - vysvětlím jindy) do nákupního centra Chodov, kde se stala věc nevídaná. K Sárince do kabrioletu přisedla Hello Kitty a Sári tak uvedla v naprosté nadšení. Tulila se k ní a vezla jí energicky cestou necestou.
Před načerpáním pohonných hmot v Coffe Heaven (máma se jednou přeřekla a nazvala toto milé místo k posezení "Kofí hoven"...tak už mu to zůstalo) jsme se zastavili u této parády. Je to hladká plocha, na která jsou promítány interaktivní obrázky. Například rybičky a když za nimi dítko běhá, ony uplouvají. Nebo se tam dají zašlapovat žáby a při platném pokusu se z nich stanou kytičky. Nebo se dají běháním rozhánět balónky...atd. No je to úžasná zábava a klidně bych takovou kouzelnou podlahu brala do předsíně. Kdyby kolem nebylo tolik lidí, taky bych si s gustem poběhala....
A teď je ze mně poloautomatický robůtek. Jsem utahaná a tak je blog dnes stručnější. Počítala jsem, že to naše neodložitelné miminko dnes strávilo na mém těle (nošen v nosítku, šátku, v náručí či posaze na klíně) kolem 12 hodin. Už ke mně zase málem přirostl...ufff

Domeček - den 20.

22:16 Edit This 0 Comments »
Tak se jmenuje mateřské centrum v místním kostele Matky Terezy na Hájích. Já matka Tereza náhodou jsem a nejen proto jsme se tam dnes vypravili. Sárinka si dopřála svoji okukovací 5ti munutovku a pak se zamilovala na první pohled a láska se v ní utvrdila prvním posezem. Skákací gumová koza je prostě hit!
Sárinka se na ní nejprve chtěla houpat jako na houpacím koníkovi - po 3. pádu dozadu jsem si na kozu drobně přisedla já a provedla jsem instruktáž. Jak jsem si připadala (navíc s Theem navázaným na břiše) není nutno popisovat. Hned v další chvilce se zrodila kozí skákačka a pak několikrát opakovala: "to je moje koza." Pádů bylo ještě nespočet, protože koza měla pomalé nožky a nedokázala vybírat ostré zatáčky.
Pak přišlo na řadu cvičení s říkankami. Na Kolo kolo mlýnský a Já mám koně jsme tak napůl zvládli (já s Theem jsme napodobovali choreografii, já dokonce i zpívala) a Sári s sebou nechala neochotně hýbat. Pak už sběhla z kruhu ven a trošku si hrála, trošku, a spíš po očku, pozorovala. Koza pozorovala též.
Nakonec si vytvořila detašované shromaždiště panenek a zaujatě je zkoumala a svlékala.
Oběd byl dnes po pravdě český. Moje babička udělala knedlíky a tady si je Sárinka nese zabalené, aby jí nevychladly. Svíčková omáčka s alternativními úpravami zůstala jen pro mně a Thea, protože Sári knedlíky nejraději suché. Možná ještě tak namazat je kečupem, ale to se nesmí vyslovit ani nahlas, jinak by se této myšlenky už nevzdala a tím bychom se pro knedlíko-hanu vystavili hrozbě odebrání češství.
Sári si užívala, že jí všichni rozumí a ona rozumí jim a na odchodu se skamarádila s holčičkou Nastěnkou a ta se i přes svůj stud nechala Sárinkou chytnout za ručičku a kus cesty jít takto spolu. Po rozloučení Sári zalitovala, že Nastěnce nedala pusinku, ale není všem dnům konec a holčiček a kluků k políbení potkáme určitě ještě hromadu.
Tady je jedna obědová momentka s knedlíkovou prdelkou a rukou tvůrkyně.
A odpoledne zase šupky dupky do Domečku na pohádku. Nakonec byl i přídavek a i Červená Karkulka udržela Sári přibitou na židličce. Pohádky jí evidentně zaujaly a ještě večer v postýlce si opakovala "Nebylo nebylo" a pak verzi opravila na klasické "Bylo nebylo." Theo byl nadšen též a celé představení tak hlasitě vykládal, že jsem se s ním musela odklidit do druhé místnosti a dokonce jsem si nechala hryzat prst, aby ubral na hlučnosti.
Před spaním nás Sári dala do formy vibračním masírovátkem. I Theo držel a překvapeně se smál. Masérka byla náruživá a vibrační péči dopřála nejen mým zádům, ale i LCD televizi, topení a nábytku.
*
Novější příspěvky
Starší příspěvky