Naše Samsára

To koukáte, jak zase píšu co? Já taky...to je tak, když je tatínek za oceánem a nemá každodenní přísun novinek. Tak mu takhle posílám aspoň malý blogový kousaneček dnešního dne. Chutnal po ořechách.
První křížová výprava za nabušenýma skořápkama se odehrála už dopoledne, kdy jsme paběrkovali na ulici, kde leckde lecjaký ořešák vystrkuje přes plot kudrny a po dílech shazuje svoje dary. Odpoledne jsem se vydali k našemu mystickému kompostu, kolem kterého se také objevují oříšky. Já jsem byla hlavní picalka. Koukněte sami.
Theo si to přebral tak, že do čehokoliv se bouchne klackem, upustí ořech. Snažil se ho vymlátit i z naší okrasné tůje. Pak to komentoval, že picnul, ale nepodažilo. S klacekm k sobě přirostli a Theo ho nechtěl při návratu do interiéru odložit.
Máme novou pračku! Tak nabušenou, že bude možná i sama vařit. Její montáž děti hodně bavila. Přinesly si svoje papírové kufříky, do kterých jsem jim naházela po pár šroubovácích a důležitě postávaly kolem pána vykonavače (montér to není, pračkovač taky ne...jak ho nazvat?). Theo předváděl svoje zaujetí tázací větou "co to je?," kterou opakoval nehledě na fakt, že jsem mu již několikrát na tento dotaz odpověděla. Asi čekal, že promluví někdo povolanější a k popisu bubnu přidá i vzorec na výpočet rychlosti otáček. Sárinka ho, sedíc na kufru s opravdickým nářadím, objímala a říkala mu "ty stará rachotino." Theovi to nevadilo. Kupodivu. Já bych se asi ozvala.
A já jsem dnes asi o 250 žlučových kamenů lehčí. Některé byly velké i přes půl centimetru. Chtěla jsem je vyfotit, ale pak jsem si říkala, že to by byl možná trošku humusíček...koho to zajímá, ať si počte tuna: http://www.zdravi-az.cz/Dalsi_druhy_ocisty00.php

Děti nám v noci jaksi prochládají. Peřinku používají na přikrytí jen zespodu - zmuchlají si ji pod sebe. Dnes mě napadlo, že jim upravím kojenecké spací pytle. Udělala jsem jim průřezy na nohy, předvedla působivou reklamní kampaň na spaní v pytli a bylo. "Já chci být taky v pytli," ozývalo se pokojíčkem. "Oba budete v pytli," uklidňovala jsem je. A jak jsem řekla, tak se stalo. Myslela jsem si, že Theo v tomto modelu nezvládne vylézání z postýlky, ale dokázal mi, že ho zúžený rozchod nohou nikterak neomezuje.
Sári v noci na dnešek zase jednou zvracela, ale to bylo asi z přejedení, protože konečně dostala chuť k jídlu a navečeřela se do plno-syta. Při jídle Theo ihned reklamuje, když se ušpiní a potřebuje utřít. Před pár dny přišel na chyták. Prstíky od bramborové kaše si utírá o moje předloktí. Sedím totiž v dosahu a kapesníček není vždy hned po ruce. Když jsem mu hubovala, co to dělá a proč se do mně utírá, bezelstně se na mě podíval s vysvětlením "masáž?" Kdyby k tomu používal med či čokoládu, tak neřeknu. To dnes docela frčí, ale masáž dušenou zeleninou s kaší mi přijde už překombinovaná. Nehledě na to, že o nějakých hnětoucích pohybech nemůže být ani řeč. Slovo závěrem, povýšila (ponížila) jsem na utěrku.
Sárinka zase ráda ujízdá z mých zel-ovocných specialit. K snídani si dělám ovocné saláty s datlemi a kokosem. Sárinka chtěla vzorek do své mističky a upřesňovala: "já to nechci mít s datlem. Dej mi to bez datlu." Jó, holt i vegetariáni se občas seknou...
Víte, jak se jmenuje žena od náčelníka? Sári si na jednu takovou hrála a prohlašovala se býti náčelenkou...když o tom tak přemýšlím, zdá se mi tento tvar logičtější, než ten oficiálně uznávaný. A v zimě by z náčelenky mohla být kulišárna (komu to neseplo, tak přidávám vysvětlení: od kulicha na hlavě ).

No jo. Víc než půlka za námi. Daniel oslavil na začátku dvaatřicetiny a Sári dva dny předtím šla poprvé do skřítkovské školky. Já jsem tam s ní strávila dvě dopoledne. Ale nemyslete si, že jsem si tam byla hrát. Měla jsem vlastní práci. Vyšívala jsem značky na ručníčky. Chudáci děti. Snad si to svoje poznají. Sárinka vyfasovala deštníček, což se ve třídě Sluníček může hodit i jako slunečník, že jo...
Sári chodí do školky ráda. A zrovna tak ráda si tu a tam nechá ode mně nadělit dovolenou. Přijímá ji pokorně a ani nechce zvýšené diety. Teď se také dovolenkuje. Rozhodla se otestovat mojí nervovou soustavu astmatickým záchvatem spojeným se střevní virózou. Už je kulminační bod za námi, zotavujeme se. S vděkem sleduji, jak to co do ní padá z ní již zpátky stejným otvorem nevystříkává a jak nabírá sílu. Těší mě to i z toho důvodu, že jsem...a teď cituji zprávu, kterou jsem zaslala Danielovi na služební cestu do JůEsEj: "Tož urvala jsem vrata od pračky." Vůbec to s ním nehlo a ani se neptal, jak to. Tudíž jsme teď odkázáni na valchu a recyklaci špinavých oblečků způsobem "naruby" či "zadekvepředu."
Jo a ještě jedna bonusová informace. Sárinka je o jeden zub kratší. Nad horní dvojkou se jí udělal váček a tak zoubek musel ven. Trhání jsme zvládli, následnou léčbu zmrzlinou děti přetrpěly (soucitný Theo se chtěl také léčit...) a teď má Sári v puse prima přihrádku, do které si strká brčko, jazyk, prst a dlaší nepředvídatelné artefakty.
 Při každodenním pozorování jsem došla k závěru, že děti, více než jídlo, potřebují každodenní přísun vitamínů bunkrových. Neboli skovávačky je povznášejí na těle i na duchu. Do koše s prádlem se teď nevlezou, ale z kuchyně se pomalu a jistě stává partyzánská zóna, kdy tajné pozorovatelny se zavírajícímise dveřmi na fotobuňku (poháněnou šňůrkou, která je navlečená na úchytky dvířek) zabírají již 5 skříněk. Ještě, že nemám tolik kastrolů, a mám kam uložit děti. Ufff. Až přijdete na návštěvu, bude vám také jedna skříňková pevnost přidělena. Já musím demonstrovat několikrát týdně, do kterých bunkrů se nevejdu a kam jsem schopná se při maximálním výdechu a po spolknutí minimalizující tablety vejít.

..nás čekají zítra. Před dvěma lety touto dobou jsem byla s Danielem a ještě jedním těhotným párem v Ženevě v kině na animovaném filmu. A pěkně k ránu se Theo začal kutat ven...už toho zvládá tolik. Mluví v souvětích...jen žasnu, jak logicky přemýšlí. Sárinka taky. Onehdá se mě ptala, jak to je s těma směrama. Nechápala jsem a tak mi to upřesnila: "No Sluníčko. Kde je východ, a kde záchod."
Theo se mě zase dneska ptal: "Po po máš mami? Mačk mačk omáčku?" A ukazoval ždímací hmat prstíkama. Nikdy mi nedošlo, že omáčka je mačkaná. On se obecně hodně moc zajímá o můj obsah talíře a rád se mi v něm probírá.
Tady uklízí s tatínkem jeho nářadí. Jsou v pracovně, která je pracovně rozharaburděná, tak přihmuřte očko prosím...
Chybí nám tu fotky z dovči v Rakousku. Dodám dodám..jednou. Raději neslibuji kdy.

Sárinčina oslava 4. narozenin. Moc se povedla. Celé dopoledne propršelo, ale pak se andílci vytáhli a oblačnost roztáhli. Hlavní dar se nám podařilo uhlídat nespatřen až do odpoledne, kdy přišli účastníci oslavy. Trampolínu jsme v děsném slejváku sestavovali předcházející večer. Protože byla videt z oken, přilepili jsme k rámům textilní rolety a do oken bez rolet jsem nastrkala jeden polštář vedle druhého. Sári šmírovala, škemrala a technikami lstivými se snažila zjistit, co na zahradě je. Ona mi už pár dní tvrdila, že dostane trampolínu (normálně mi to vytáhla z hlavy, neměla z čeho to poznat), ale i přes to byla nadšená. Jednu chvíli na těch 3,6 m hopsalo 6 dětí...
Sári sfoukávala, Theo radil a Kamilek v pozadí (mimochodem to je Sárinčina láska) stále dojemně zpíval "hodně štěstí zdraví," i když hlavní sbor měl už dozpíváno.
Na sobotu připadla oslava Slunovratu v Holašovicích, kde jistý nadšenec nechal zbudovat kamenný kruh - ve stylu Stonehenge. Je to nádherné místo. Podrobnější info najdete tady http://www.archet.org/megality.htm#14
Povídaly jsme si s kamenem a Sári tvrdila, že neslyší, co jí říka, zato pole jí řeklo: "Buď šťastná a vítrná" a pak jí vítr pošeptal do ucha: "Buď zdravá a nejemná." Ona si tu poslední radu vysvětlovala tak, že nemá být jemná na Thea...haha..to je alibismus první kategorie :) chtělo by se mi napsat, že na něj jemná ani není, avšak není to pravda. Je mnoho chvil denně, kdy si společně hrají, špitají si, jeden se stará o druhého...a pak jsou ty chvíle druhé. To abychom naplnili polaritu tohoto světa žejo.
Theo se druidů s rohama na hlavách trošku bál a tak nechtěl opustit naše těla.
Finální zasazení 8mi tunového kamene na dolmen, kterým příští rok, na Sárinčiny narozeniny, proběhne paprsek zapadajícího slunce a zažehne středový menhir, který se nachází v kamenném kruhu.
Líbilo se mi, jak si tito lidé hrají...slavnost brali vážně a velký kus trasy k místu určení táhly kámen původním způsobem - tedy na kůlech a lenech.
Sári si nemohla ujít lichokopitnické poježdění.
Pan šéfik, který o sobě peohlašuje: "Tejo, chapín. Já chap!" To "chapín" pochází z mého chlapíno, jak mu občas řeknu. Odkud má sebevědomé vyjádření "já chap" netuším, ale naprosto mu to věřím. Je to dítě nekonečně moudré...
Včera večer se mu nechtělo spát a tak vysvětloval: "Nechci pinkat."
Já: "Proč?"
Theo: "Nemůžu víš."
Já: "Jakto?"
Theo: "Boí hava" a pak mi ukazoval kde ho bolí. Zdá se mi to, nebo je na výmluvy tohoto typu ještě brzy?
Theo nebyl z programu nadšený a tady pózuje jak drsnej rapper v značkové teplákovce. Jen mu na hrudi chybí ten řetěz se značkou mercedesu na krku. Nebo to už se možná dávno nenosí, ale to mi je fuk.
Sári si nechala dát make-up a babičku Erni (si) vydatně podrobila.

Byla tu na návštěvě kamarádka, kterou jsem zasvěcovala do vázání šátků na její tříměsíční Sáru a Sárinka hnedle taky začala mít velkou potřebu si něco navázat. Ve výběrovém řízení vybrala jednorožce (jak je z fota jasně patrno) a konečne dostala dlouho schovávaný dětský šátek na nošení. To bylo radosti. Jen jsem nechápala, proč se Theo válí na zemi a opakovaně něco uplakaně vyřvává. Propracovala jsem se k němu a ptám se, co chce a on "do šátkůůůů." To znamenalo, že chce taky navázat. Sári vyběhla do druhého patra a přinesla mu "klučičí, protože je modrej" šátek. Čičině se v něm tak líbilo, že odmítala vyšmodrchání a Theo takto chtěl i obědvat.
Další Theovy hlášky: "Pomóóóc, nebaví."
"Co tě nebaví?"
"Ukízet. Hačky." - to začíná brzy. 22 měsíců a už má vypracovaný odpor k uklízení.
Na nedělní akci Pohádkový les Theo vyhrál svoje první lízátko. Ujal se ho s vervou a pro jistotu ho ani nevyndával z pusy, dokud z něj nezbyla jen pidi kulička. Haňa se ho ptala, jestli chce rohlík a on na to: "Nechci, jížu." Překlad: Když už jsem konečně získal tuhle sladko-sladkou a lepivou dobrotu, tak mě nerušte.
Sári pokračuje v mém zasvěcování do tajů života. Když jsem jí dávala oříšek, tak na mě soucitně pohlédla a pronesla: "To je v požádku. To není alergie. To patží k životu," a přitom mě něžně pohladila po tváři.

A teď takový průřez prvním čtvrtletím v našem novém domově.
Malování je vášeň. Žádný papír není dost veliký. Malujou oba a rádi si tahy štětce protahujou až k sourozenci na čtvrtku.
 Byli jsme na Pražském hradě - najdete nás? Fotku jsem nechala schválně ve velkém formátu, aby z blech byli alespoň mravenečci. Theovi se moc líbili "jojáci"...až časem je opravil na "vojáky."
Moji kluci zkouší propojit vertikálu s horizontálou. Je to takové starokeltské učení známé jen zasvěcencům.
 Sári přišla na to, že má na panence poutko na pověšení. Během mžiku si vystavěla věž a já ji lapila zrovna, když se sápala na naší převzácnou mandalu, aby ji sundala a udělala místo na panenku. Bráška ji po právu obdivuje a jen co jsem věž rozmontovala, začal ji stavět znovu.
 Ještě před tím, než jsme ho nechali ostříhat. Teď už je to kluk. Takovej kluk, co se někde ťukne a možná ani neťukne a přijde s průpovídkou: "Au au, bolí. Bombónek, posim posim. Oanžovej." Zkouší to několikrát denně. Oranžová barva u něj vede...tedy alespoň podle názvu, protože za "oanžovou" umanutě označuje všechny ostatní barvy. Další skupinka vět, které slýchávám pravidelně a tak nějak tuším, od koho se ji naučil je: "Dej mi to. Moje. Nedam"
 Takhle se to u nás nosí.
 A takhle se spinká, když příprava oběda trvá moc dlouho...
Z tramvaje: "Maminko, ty jsi žena viď? A taky jsi dospělá a taky jsi dáma." Pravdu dí!