Naše Samsára

Dnes jsem měla osobní setkání s laserem a ten si pěkně popovídal s mýma znamínkama a vykecal mi na pár místech do kůže důlek. Viz náplast na tváři.

A teď k těm nedorozuměním. Při cestě z odppařování znamének jsem zajela do OBI a nakoupila jakousi sadu na výmalbu domu. A když jsem dojela do našeho současného domů, zjistila jsem, že krabice už je otevřená a nějaký filuta zaměstnanec si můj váleček kdysi půjčil, bíle si vymaloval obývák, a zase mi ho vrátil. Což o to, čisté zdi mu přeju, ale aspoň mi o tom mohl říct předem, nebo do krabičky vložit určitý obnos za pronájem malířské sady. Tak jsem šupajdila zpátky, secondhandové zboží jsem vrátila a místo něj jsem zakoupila akrylové barvy na výzdobu dětského pokojíčku. Pak jsem se stavila pokoupit ve slevách nějaké košile s nápisem na cedulce NON IRON (nežehlící! Jupííí, fakt taková super vychytávka existuje!) a paní prodavačka mi namarkovala o tři stovky víc. To mi naštěstí došlo už v obchodě. A do třetice proběhlo ještě jedno nedorozumění s mým nynějším trenérem sebevědomí.

Sárinka mi dnes také nastavila upřímné zrcadlo. Když jsem je obdivovala ve vaně a něžně jsem jim vrkala, že jsou krásné děti, napadla mě pěkná blbost. Přidala jsem k tomu řečnický dovětek, který ani neměl být zodpovězen: "Po kom jste tak krásný?" odpověd přiletěla bez zaváhání: "Po tatínkovi."

To včera jsme měli podobnou debatu a já jsem říkala jednu obdivuhodnou věc po druhé a Sári mi vsvětlovala, po kom to má. Nejvíc bodoval táta, pak Haňa a pak Erni. Už mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli něco pěkného má také po mně. "Oči." No aspoň že tak. Ty oči se mi teda náramně povedly!