Naše Samsára

Foťák jsem systematicky zapomínala doma a pak už nebylo na focení světlo, tak vkládám jednu vzpomínkovou ze Sudoměřic

Asi jsem chytila syndrom pyšné a nesoudné matky, ale Theo se mi zdá  lehce geniální. Opakuje téměř vše. Dnes řekl po babičce "je-ži-ši" a ještě si u toho dával ruce na obličej k podtržení závažnosti situace (přesně tak, jak to dělává babička Haňa). Na Sárinku volá fistulí "Sáí" a umí říct, že se jmenuje "Theo." Zvířecích zvuků umí několik a znakuje v jednoduchých větách. Nejčastěji "nakojit ještě." Jen čekám, kdy se vrhne na studium tatínkových učebnic fyziky. On má šikovný ručičky a chytrou hlavičku, jak říkala astroložka.

Babička Haňa při ukládání Sári zjistila také důležitou imformaci o své kvalitě, když jí Sári pochválila: "Haňo, víš, že seš báječná?" ..jestli to dodnes nevěděla, dnes už pochybovat nemusí.

Proběhl hladce a klidně. Sári měla vše pod kontrolou... Po cestě na letiště řekla tak 32x slovo JEJDA a komentovala úplně vše, co bylo v dosahu jejího zraku. "Jejda, další kamón." a další postřehy přednášela pobaveným hlasem a ještě kontolovala, jestli jsme to také viděli. Když máma vyprávěla zákruty životního příběhu jedné holky, co teď prochází velkou zkouškou, jejíž součástí bylo i vyšetření, které "bolelo jako prase," Sári ihned opáčila, že jí to "bolelo jako kůň."

V letištní hale si jako správná ženská došla očuchat nové parfémy a návdavkem vyfasovala věnec květin na krk. Do Honolulu by se takto hodila víc, než do Ženevy, ale to jí pramálo vadilo a nakrucovala se ve věnci až do poslední chvíle než doma odpadla na 3 hodiny do postýlky.

Chlapíno, jak mu doma říkáme, si pospal na mých zádech ještě před odletem a pak řádil celou cestu. Nechal se 2x vyčůrat do záchodu, což je na toaletách s manipulačním prostorem 12x15 cm celkem artistický výkon. Pak jsem jednu chvíli měla strach, aby nezpůsobil nafouknutí evakuačná skluzavky, jak tam lomcoval se záchranou klikou. Pletl se letuškám pod nohy, jednu stačil úsměvem i pobaliti a pak už jsme byli ve vodách švýcarských.

V rámci unavení Sárinky, probudivší se v 6 odpo, jsme vyrazili provětrat Pukalínu a hned jsme obhlídli naše oblíbené hřiště, jestli se tu bez nás mělo dobře.

Je tu krásně a už teď se mi začíná stýskat po zdejší přírodě, jídle, francouzštině, když je vytoužení stěhování na dohled...pokud s náma vrchní šefíci nemají ještě jiné plány...jsem zvědavá a žhavim dráty hmotní i nehmotné, abych tomu našemu osudu pomohla.

Dnes se ukázalo, že maminka může téměř na celý den zmizet a svět se točí dál...děti to pod taktovkou milující babičky zvládají a jediné nedostatkové zboží jsou moje ňadra. Theo zankováním přemlouval babičku Haňu, ať ho nakojí, ale to mu nevyšlo.

A já? Já jsem před odchodem zjistila, že mi na máminých nohách odešly boty. Máme stejné, jen ona o číslo menší - to znamená, že máma v mých botách dojde, já v jejích ne. První překážku jsem kreativně překonala, abych mohla čelit druhé. Ve zkratce - mnou vybraný autobus do Brna byl obsazen. Mladík v pokladně mi poradil, ať se k němu jdu chvíli před odjezdem pozeptat, zdali se neuvolnilo místo, jinak že můžu jet busem o hodinu později. Místo se neuvolnilo a i ten další autobus mi během mé pátrací akce vyprodali. Koupila jsem místenku na 3. autobus o další půlhodinu později, abych zjistila, že s ním dojedu na schůzku pozdě a vydala se do Brna 4. autobusem courákem. Nevadí, že jel nejdéle, zato byl nejdražší! Jako odplatu cestovním skřítkům jsem si v šalině neštípla lístek a byla jsem odhodlaná revizorovi vnutit mnou neprojetou místenku v hodnotě 200 Kč.

Hvězdy mi poodhalily esence těch dvou našich bytostí a já spokojeně pokyvovala hlavou, jak už v jednom a třech letech se dá vypozorovat jejich životní nasměrování.

Stálo to za to a díky tetě a sestřenici se shodným jménem Hanka jsem se dostala pohodlně na 4 rychlých kolech až před dům v Praze. A pak zazvonil zvonec a výletu do Brna je konec.

Jó, to když si jedna blogerka zapomene nabít baterku do foťáku, tak může místo fotek pořizovat leda tak kreslené náčrty. Toho vás ušetřím a vkládám pár momentek ulovených chvíli před západem sluníčka.

Tulení Sári + Áďa. Takřka nerozlepitelnou dvojici strejda Leoš a Theo jsem zvěčnit nestihla. Teta Jana oscilovala mezi oběma dětma a přikládala ruku ke hře, k plíně i k měřiči tlaku, který jí paní doktorka S. důležitě zkoumala.

Zpověď osobního charakteru: už druhý den dodržuji stravu podle mé konstituce ajurvédy, jím opravdu jen 3x denně (rovná se NULA uzobávání a koštování) a cítím se znatelně lépe. Hlad mi občas zaťuká na břicho, ale není to nic nepřekonatelného. Chválím se a zvolávám: Jen tak dál!

A zase do Prahy. Pomalu se ze mně stává balící guru. Čím dál víc věcí pro 3 lidi se snažím nacpat do čím dál víc stejného kufru. A už se nemůžu dočkat, až jednou všechno nadobro sbalim a pak nadobro vybalim na tom našem místě (které o nás jistě už ví, jen my o něm ne)...

Před odjezdem jsem ulovila obrázek prvních Theových chodících capáčků. Když vidím, jakou díru do světa v nich udělal a jaké díry Matička Země vysoustružila do nich, přestávám litovat těch 30ti euro.

To chlupaté cosi je ustřižená Theova šošolka, neboli mystický vír. Už ho nepotřebuje, napojení nahoru má jistě stabilní.

Odpo si děti s tandemem babiček E+H užily ve společenské interakci na hřišti a já jsem provětrávala spací  theta a delta vlny, kterých mám dlohoudobě nedostatek. Theo stále ještě nepřišel na to, jak se v noci spí. Je-li to zubama, jen on ví.

Sári měla dnes poprvé zapletené dva copánky. Tímto zdravím svého bráchu, který se mých vlasů do copu namotal haba kuk a já ho ješte trénovala pokaždé pohmatovým testem kvality úpletu a symetrie a pokud bylo třeba, žádala jsem okamžitou nápravu.

Tady jsem si vystavila své dvě chudinky chudinkovaté. Jedna bydlí ve mně, jedna vně a mám je obě ráda. Pracuji na jejich kultivaci tak až dostanou nový outfit, zase si je nakreslím. Musím přiznat, že jsem se hodně nasmála, když jsem tuto kresbu viděla automaticky vyjet z mé ruky. Sári se jich trošku lekla, ale už přisla na to, že jsou ve své zoufalosti půvabné. Máte taky svojí chudinku, kterou krmíte sebelítostí?

S bonbónem v puse od paní sousedky, která původně přinesla lentilky. Ty Sári nemůže, takže ji náležitě poučila a navrhla, ať přinese něco jiného bez mlíčka. Paní sousedka je chápavá a citlivá žena a svůj drobný přešlap napravila.

Do lesa jsme zabrousili jen na úplný okraj a koukaly na nás bílé klobouky bedel. Sári má teď zřejmě představu, že chodit na houby je pětiminutová záležitost. Tentokrát tomu tak bylo a celý košík zaplnila jedna bedlí rodinka.

Po cestě zpátky nás pozlobil terénní šílenec na terénní motorce. Jezdil kolem nás, skákal a dělal takovej hluk, že z něj byly obě děti dost špatné. Sári pak po cestě konstatovala, že ona má motorku, co neprďákuje. Bodejď by jo, když má pohon nožičkový
Sári se zážitek vracel ještě před spaním. Strach rozpouštěla světýlkem a byla nadšená, jak vysoko svítí. "Až nahoru!" Pak si jeho kvalitu pěkně pojmenovala. Prý má světýlko jako dobrman. Babička nechápala a tak ji bylo objasněno, že to znamená dobré. A vlastně celá rodina má podle ní dobrmanské světýlko. To na sebe můžeme být pyšní. Dobrman totiž v našem slovníku od dnešního večera znamená "dobrý člověk."

Večeři nám tým Sári+Theo připravili na písku. Nejprve ho děda musel odslimákovat a pak se s ním tvořilo jedna báseň. Lenka a Láďa by mohli vyprávět. A já to vím taky dobře, protože jsem pěkný vzorek nahmatala v Theově plínce.