Naše Samsára

Když jsem včera v noci psala blog, ani jsem netušila, co mám před sebou. V posteli se mi z čista jasna zhmotnil šutr v žaludku a já strávila noční klid běháním na záchod a ráno jsem to korunovala vyexpedováním žaludku vrchem. Bylo mi mizerně. Theo vstával ve čtvrt na 7 a dával mi pusy na čelo a ptal se PLOČ jsem nemocná. To nám to pročování začíná nějak brzo. Nebo možná ne, ale dnes ráno se mi to moc nehodilo. Spočítala jsem si, že Theovi teď je 2,66 roku.
Sárinka se probudila s empatickou náladou a ujišťovala mě. "Já chápu, že ti není dobře a nemůžeš se starat o domácnost. My ti pomůžeme." A opravdu. Děti se samy oblíkly (T. se Sárinčinou pomocí a zadek punčocháčů měl vepředu), vyčistily zuby, nasnídaly, rozdrobily co šlo a chovaly se více než pozorně.
Sárinka mi nosila vodu, kterou předtím láskyplně spinovala. Když jsem jí o něco požádala, odpovídala: "Ale samozžejmě." Trošku jako kouzelné sluchátko. To jsem nakonec využila také. Zavolala jsem babičku Haňu, která nás po poledni přišla vysvobodit. Nakrmit pořádně děti a udělat konec vojenskému táboru, který se zde stihl (sám?) vytvořit. No bordel tu byl kvalitní. Já jsem měla problém udělat pár kroků, takže děti měly volnou ruku.
Odpo přijel z práce Daniel, že ho bolí žaludek. Netrvalo dlouho a i on šel v mých stopách.
Velikonoční očistu jsme tudíž pojali zodpovědně a můžeme vykročit k veselým zítřkům.

Tak mi ten čas probíhá mezi prstama. Ani se nenaděju a měsíc a půl je pryč. Novinky máme takové, že jsme celá rodinka prošla odčervovací kůrou. Děti byly čtvrt roku bez lékaře!! Teď momentálně řešíme zažívací virozu, ale jinak ťukám ťukám poťukávám!
Theo v noci zvracel. Vzpomněla jsem si, jaké to je mít malé miminko. Mezi půlnocí a sednou hodinou jsme u něj byli sedmkrát. Není divu, že mladý pan neměl přes den náladu. Nechtěl jíst a když jsem se do něj snažila dostat probiotika, tak se uraženě otočil a puberťácky mě setřel "Já na tebe blinkám." Ještě vyměnit to poslední slovo za tu druhou nemilou aktivitu, která se při střevních chřipkách děje, a můžu se vyhlásit looser matkou roku.
On je to celkově vypečenej kousek, ten náš Theo. Asi před dvěma týdny jsem ho náhodou načapala těsně před tím, než nám odjel na odrážedle do Jižních Čech. Sám se oblékl, nazul boty, zapnul mikinu, otevřel si dveře na dvůr, automatickým otevíračem otevřel garáž i příjezdovou bránu a já jsem ho lapila, když měl na hlavě helmu a rval svoje kolo zpoza auta ven. Přes rameno měl přehozenou trašku s trenkama a trikem. Sebevědomě mi prohlásil, že jede do Bechyně. Jo, směju se tomu, ale zároveň mi mrazí, protože von by normálně odjel! A kam by jako zamíříl?? Tuhe otázku, prosím, nechávám řečnickou. Jeden výjezd mi stačil a na odpověď se Thea zeptám, až bude plnoletej.
Zde na fotce má taky pěknej outfit, ve kterým jsme vyrazili do zahradnictví. Byl se sebou spokojenej. Ve vnitřních pavilónech asi nic neviděl, ale vo to přece nejde, když se honí paráda. Theo si sám sebe rád prohlíží a pak říká "Sem fajel." I mně samotné trvalo, než jsem toto slovo dekódovala, takže objasňuji, že se pasuje mezi frajery.
Sárinka je už taková zmoudřelá. Hodně mi pomáhá. Je schopná se o brášku postarat - obléct ho, stáhnout mu kalhoty a přidržet pindíka na čůrání a tak vůbec. Onehdá mi jmenovala, jak se oblíkla do školky. "Mami, mám krev, kůži, tílko, triko, mikinu a bundu." To by člověk neřekl, kolik si brala vrstev. Alespoň je vidět, že si tělo obléká a nestotožňuje se s ním.
A teď jedna záludná hádanka ze Sárinčiny kebulky: Je to zelený, kulatý, má to listy a roste to na stromě. Nevíte? Nápověda: začíná to na K.
No tak přemýšlejte prosím trochu. Mně to zabralo několik minut lámání hlavy, než jsem z ní vymámila správnou odpověď. Je to přece KEDLUBNA.
A ze stejného ranku je: Je to kulatý, hliněný a má to křídla. Odpověď: hliněná kulička. Na otázku proč to má křídla jsem dostala vysvětlení, že to si jen tak vymyslela. To se mi to pak hádá, když tam zařazuje takovéto špeky. Ale zase holčička má radost, že maminka upřímně neví :D
Až k nám přijdete na návštěvu, tak se připravte na prosbu, ať řeknete slovo bazén. To je teda jen pro sebevědomé nátury, protože zpátky přiletí "máš prsa až na zem" a když řeknete schod, zjistíte, že "líbá tě Karel Gott." Sári se tomu chichotá a vůbec jí neva, že nemá ani tucha, kdo to ten K.G. je.

Poprvé jsme díky Sárinčině školce zažili Masopust a bylo to dojemné. Asi sto malých člověků v převlecích a housličky s basou vyhrávající Komáři se ženili, Stará bába jede a další pecky české kultury...

Sárinka oplakala, že nemohla do školky na Tři Krále, a tak jsme si udělali oslavu doma. Večer před jejich dnem jsme pekli tříkrálovský koláč se zapečenou korunou (mincí), ozdobený korunou (z papíru). Myslela jsem si, že nám vydrží na snídani. Ještě za tepla jsme ho šli fotit a jak to dopadlo, koukněte sami.
 Byl to jablkovo-hruškový koláš s listovým těstem a děti ho dělaly témeř samy. Nejvíc je bavila kontrola kvality čokoládových peciček, které kladly na vrch. Jen půlka prošla a dostala se do trouby, druhá musela být nekompromisně snědena. A aby to té první nebylo líto, stalo se jí po upečení totéž...
Nedalo se jinak, museli jsme koláč nakrojit už k večeři, hned jak dorazil tatínek. Sári moc stála o to, aby korunku našla. Nikdo jsme ji neměli v první várce a bylo potřeba 2x přidávat (než byly rozdistribuovány a dětmi rozňoupány všechny kousky), abychom zjistili, že koruna byla zapečená u Thea na talíři hned v té první porci. Tak je král...
Sári trošku záviděla, ale vzala to sportovně. Následující den jsme si na Tři Krále zahráli. Každý z nás si nakreslil korunu, rozdala jsem pláštíky a šli jsme za zpěvu za plstěným Ježíškem s dary. Nemám to vyfocené, nesla jsem krabičku s poklady...
Theo se dost pletl a dával svůj dar pasáčkovi. Asi mu připadalo nelogické, na co by ta 3cm figurka novorozeňete v zavinovačce mohla potřebovat 15cm karafu s vonými oleji...k pasáčkovi mu asi pasovala líp.
Kupodivu na mně vyzbyl Kašpar..chvíli jsem si jako on i připadala:) Theo se do role vžil tak, že nás opravoval, že není Theo, ale "Melichal."
Témeř každé ráno se hodinu a dýl válíme v posteli a hrajeme si na různé role. Theo chce být maminka. Připravoval mi, jako svému synovi k snídani polévku. Sárinka se kolem plazila jako veveruška a když jsem tu imaginární misku měla vyjíst, zeptala jsem se, z čeho mi jí ta maminka uvařila. Vážně odpověděla: "Z Lubikovy kostky." Rubik by se asi divil, jak multifunkční hlavolam vymyslel. Kdyby se tato informace rozšířila, nebyl by hladomor. Jedna kostka by se dala vyvařit vícekrát...a chutnalo to dobře.
Protože venku foukalo, udělala jsem jim z peřiny větrolam. Sári rozdala role a děti byly lištičky. Theo najednou liščím hlasem prohlásil: "Sakla, ulomily se mi palohy." Já jsem to nepozorovala, ale když to říkal...
Zdravotní zpravodajství: je to lepší, je to dobré...snad si ho udržíme.

Nejdřív narychlo spíchnuté PFko...Jestli nechápete hlavu toho opeřence v rohu, nevadí, já ji taky nechápu. Možná je to zakódovaný vzkaz pro vyvolené čtenáře blogu. A že vás zbylo jen pár, skalních a opravdických, kteří se nedali odradit mým nepsaním. Jestli vzkaz někdo rozluštíte, dejte mi vědět prosím...
Theo dostal od Ježíška helmu a pasoval se na Bořka Stavitele. Sári tím pádem z logiky věci musí být jeho pomocnice Týna. Papírové domečky jsou dílnou i domovem...odehrávají se tam divotvorné věci, jen se mi je bohužel nedaří zachytit nepozorovaně, aby byla interakce těch dvou herců autentická. Tak aspoň kousíček...
Před Štědrým dnem se děti často stylizovaly do Marie a Josefa. Sári říkala Theovi Josífku a jen když zazlobil, tak ho častovala: "No Josef, nestůj mi na tom!" Theo svojí bohorodičku nazýval "Malije malije Sálí" a když náhodou Maliji zapomněl, tak mu to bylo hnedle připomenuto.
Sári dnes přišla na vzácný poznatek. Doslovný přepis: "Kluci jsou móóc chlupatý. Jsou jako zubři. Táta má nohy chlupatý jako pračlověci." Dani, promiň. Teď to bude chtít detailní foto tvých vypracovaných končetin, abys tuhle pračlověčí nálepku sklepal...
Měli jsem plány na Silvestra, ale on si nás naplánoval trošku jinak. Dani má antibiotika a Sári horečku a horší dýchání. K ránu trošku blouznila a viděla růžového pejska, jak jí sedí na polštáři a trvalo dost dlouho, než se uklidnila z neštěstí, že jí zmizel. Chtěla ho napořád. Vzhledem k tomu, že se u nás dějí zázraky, tak se jí pak odpoledne na polštáři objevil znovu a už si ho mazlí. Jen reklamovala, že tamten byl v jiné pozici...no, i andělé se občas přehmátnou a mají rezervy v dokonalém plnění dětských přání...

Tak nám ten čas zase nějak odpádil. Prožili jsme kouzelného Ježíška plného zázraků. Přinesl nám ozdobený stromeček a nazdobil nám celý obyvák a kuchyň. Zapálil svíčky a přichystal zapalování lodiček, do kterých předtím Sárinka vytvořila svíčky.
Stromeček máme nádherný, ale zapomněla jsem ho vyfotit. Snad se polepším...do 3. králů je ještě čas.
Tady je jedno bublinovací video z předvánočního času, kdy jsem potřebovala děti zabavit a stačila kapka jaru, miska a brčko. Asi hodinu jsem měla čas na přípravu oběda a za mými zády se vytvářely pěny nadpozemské...Mohla bych tuto metodu patentovat jako lék na astma :) je to sluchově přijatelnější než foukání na flétničku.

Jedna památeční fotka z prima návštěvy. Kamilek s Radimkem prošli konkurzním řízením a byli uznáni za vhodné kandidáty do skříňkového bunkru. Jen až jim doroste sestřička Linda, budeme muset asi probourat příčku do sousedního holobytu. Většinu času byly děti ve skřníňce zavření s miskou perníčků a dvěma baterkama...prostě ideální místo na hraní, když zbytek domu skýtá jen pár set metrů čtverečních volného prostoru. Asi nám z nich rostou partyzáni.
V prosinci jsem měla nějaké zařizování (Ježíšek ví) a s Theem na zádech jsem zažívala nové rozměry společenské vyjímečnosti. Nejen, že v uličkách obchodů nacpaných zbožím naschvál kopal nohama do stran a nutil mě mít minimálně jeden pár očí i na bocích a proplouvat obchodem s obezřetností tajného agenta, ale on na mně nachystal ještě další libůstku. Vybíral si obyvatele tmavší pleti - romy a vietnamce a na ně hulákal "fůj, fujavec, ble, bl-l-l-l-l-l" Občas jsem se i bála. Daniel přišel na to, že mu musíme dát lekci z rasové diverzity lidstva aby pochopil, že tmavší lidé nejsou špinaví. Perné chvíle to byly a doufám, že ho to brzy přejde.

..poletí Theo. Má sbalený kufřík, v něm sušenky a nějaké dráty. Sušenky si vlastně raději posvačí, sedne si ke stolu a debužíruje. Na letiště asi pojede s prázdnou. V Jeruzalémě na něj asi počká tatínek, který tam je momentálně na služební cestě. Sárinka letět nechce a filozofuje. Svojí prababičku uklidnila přesvědčivým tvrzením, že je jak koule jen tam, kde má břicho, ale tady na těle je taková placka. Pak se shodli s Theem, že prababička není maminka (ani babičky Hani) a že je "stará dáma." To řekly docela citlivě..na to, co z nich občas vypadne.
Dnes u večeře jsme měli náročnou diskuzi. Haňa označila naše byt-provoňující plody přírody "gdoule jako koule" a už to jelo. Theo vyřvával: "ne, to nejsou gdoule, to jsou koule" a Sári zase "to nejsou koule, to jsou kdoule." Oba stupňovali hlasitost i kadenci. Dost mě to pobavilo. Do nějakého nezávislého studentského filmu by to byla scéna jak malovaná.
Tady máte jedno instruktážní video demonstrující lapání signálu. Je to věda. Že je k tomu dobré laso jsem zjistila teprve nedávno. Mladý technik je na videu témeř přesně 2 roky a čtvrt mlád.
Tento mladík se tuhle babičky Hani hned po jejím příchodu zeptal: "Přišla jsi i s manželem?," což je v rodinných souvislostech hodně humorná a absurdní otázka. Kde k tomu přišel..težko říct.
Sári mi poprvé řekla, že jsem blbá, protože to slyšela od provařené školkové firmy Miry. Ta jí docela zlobí a dělá na ní prý úšklebky. Vyvážila to Nevena, která Sárinku dnes naučila předstíraně krkat do dlaní. Třeba se to někdy bude hodit..kdo ví?