Naše Samsára

Když jsem včera v noci psala blog, ani jsem netušila, co mám před sebou. V posteli se mi z čista jasna zhmotnil šutr v žaludku a já strávila noční klid běháním na záchod a ráno jsem to korunovala vyexpedováním žaludku vrchem. Bylo mi mizerně. Theo vstával ve čtvrt na 7 a dával mi pusy na čelo a ptal se PLOČ jsem nemocná. To nám to pročování začíná nějak brzo. Nebo možná ne, ale dnes ráno se mi to moc nehodilo. Spočítala jsem si, že Theovi teď je 2,66 roku.
Sárinka se probudila s empatickou náladou a ujišťovala mě. "Já chápu, že ti není dobře a nemůžeš se starat o domácnost. My ti pomůžeme." A opravdu. Děti se samy oblíkly (T. se Sárinčinou pomocí a zadek punčocháčů měl vepředu), vyčistily zuby, nasnídaly, rozdrobily co šlo a chovaly se více než pozorně.
Sárinka mi nosila vodu, kterou předtím láskyplně spinovala. Když jsem jí o něco požádala, odpovídala: "Ale samozžejmě." Trošku jako kouzelné sluchátko. To jsem nakonec využila také. Zavolala jsem babičku Haňu, která nás po poledni přišla vysvobodit. Nakrmit pořádně děti a udělat konec vojenskému táboru, který se zde stihl (sám?) vytvořit. No bordel tu byl kvalitní. Já jsem měla problém udělat pár kroků, takže děti měly volnou ruku.
Odpo přijel z práce Daniel, že ho bolí žaludek. Netrvalo dlouho a i on šel v mých stopách.
Velikonoční očistu jsme tudíž pojali zodpovědně a můžeme vykročit k veselým zítřkům.